Příběh běžce - Jirka Synek: Nejvěrnější parťák lesní smečky, který směle míří na vrchol Srubu mistrů!

Rád bych dodal, že jsem ani jeden závod nevzdal a 65x viděl cílovou bránu. Vyzkoušel jsem si krátký, dlouhý i extra dlouhý závod. Nejvíc jsem si zamiloval noční Boletice, protože toulat se v noci po lese není nic pro slabé povahy! Siluety stromů v měsíčním světle mi budou chybět.

Do kolikáté sezony s námi letos vběhneš a jaké máš ambice?

Musel jsem si to spočítat na prstech levé ruky a pravé nohy a je to devátá sezona. I když ta v roce 2016 byla kratší, když jediným závodem byla až Jizerská. Začalo to vtipně. U baru na vleku vodního lyžování dělala strašně krásná holka. A já nevěděl, čím ji zaujmout. Tak jí říkám: “Tady na víčku od coly píšou, že mi máš dát pusu!”. A ona na to: “Zapomeň! To jedině, že vypiju dvě flašky vína a spadnu pod bar. Ale to nehrozí, protože v sobotu běžím 23 kilometrů na Jizerský a nechci si kazit formu, takže si běž hrát s kachničkou k vodě.” Tak jsem zavětřil, to je šance! Vytáhnul jsem ze skříně originál kecky Botas a šel trénovat do lesa. Oběhnul jsem tříkilometrové kolečko, vyplivnul plíce a ve středu jsem si to zopakoval. V sobotu jsem stál vedle ní na startovní čáře a neskutečně jsem si užíval jejích vyvalených očí pod metrovými řasami. Se sto kily a z gauče jsem to dal za 2:10 a byl to takový zážitek, že jsem přes zimu naběhal 1500 km, shodil 25 kilo a na jaře jsem už byl na čáře ve Skořici a snil o tom, že Běhej lesy jednou vyhraju. Tak ty letošní ambice jsou...vyhrát! Alespoň jednou vystoupat na pódium. Je z něho vidět víc a dál do lesa.

Běh pro tebe hraje prim, ale děláš ještě nějaké sporty, kterými si trénink nebo závodění ozvláštníš?

Trénuji každý den, když z běhání bolí nohy, sednu na bika a regeneračně najedu nějaké kilometry. V létě si rád zaplavu na volné vodě, ale musí být teplo, jinak jdu zase radši běhat do lesa. Vysekávat díru do ledu je pro hrdiny.

Který závod je tvůj nejoblíbenější? 

Pokud jde o závod Běhej lesy, tak mám rád prakticky všechny. Svou rozmanitostí povrchů, lokalit a krásou přírodních scenérií mě nutí vracet se na start stále znovu a pokoušet štěstí být za rok zase lepší. Jsem rád, že se už neběhá ve vlnách jako za covidové epidemie, takže moc nemusím intervalové starty. Je dobře, když mají všichni rovné podmínky na trati. Loket na loket a hezky si své umístění vybojovat kontaktně. Stará škola závodění . Takže v tomto ohledu hraje prim Karlštejn a Lednice.

Zaběhl sis i celé Behaj lesmi na Slovensku. Dají se seriály srovnávat? Co ti zůstalo ze Slovenska v paměti?

Samozřejmě se oba seriály dají srovnávat. V Čechách i na Slovensku jsou jednotlivé závody skvěle připraveny. Pořadatelé odvádějí tu nejlepší práci. Pro běžce je připraveno nadstandardní zázemí a tratě jsou výborně značeny. Nebojím se říci, že oba seriály běhů v přírodě jsou nejlepší vůbec ze všech běžeckých akcí. Jeden malý rozdíl mezi nimi bych našel. Slováci berou preteky víc prestižněji. Přijedou nejlepší atleti, nahecují se 14 dní dopředu, zapojí celou rodinu a úspěch v závodě dokáží opravdu řádně oslavit! V paměti mi také nesmazatelně zůstal nezapomenutelný zavod v Čičmanech, když jsme všichni utíkali před medvědem s rolničkami na ruce a nikdo nechtěl být poslední, protože toho posledního medvěd samozřejmě sežere. Je to slovenská variace na českého černého Petra.

V Česku i na Slovensku jsou letos v plánu dva nové závody - Železná Ruda na Šumavě a Slovenský ráj. Chystáš se objevit nové lokality?

Letos bohužel nemám v práci takové podmínky, abych nové závody absolvoval. Pracuji i o víkendech a všechna dovolená tak padne na běhání. Budu doufat, že to vyjde za rok a nové tratě proletím s větrem ve vlasech. Těším se na to, protože nová lokalita s sebou vždy přináší novou výzvu a běžecké dobrodružství. A touhu vyhrát.

Nedlouho po Železné Rudě startuje Týmovka. Jsi společně s týmem držitelem trofeje z prvního ročníku. Jaký je váš plán na letošní rok?  

Ano, to bylo velké vítězství celého týmu. Těším se už rok, že se zase všichni sejdeme správně namotivovaní a v nejlepší formě. Plán máme stejně jednoduchý jako loni. Běžet co to dá, precizní střídání úseků bez časových prodlev, závodit hlavou a neublížit si v těžkých sebězích a jeden druhého podpořit ve chvíli, kdy to zrovna nepůjde ideálně. A pobavit se v zázemí s ostatními, když zrovna nebudeme v závodě.

Byla pro tebe Týmovka něčím novým a unikátním?

Na Týmovce je geniální, že každý absolvuje v závodě tři různé okruhy z jednoho místa. Takže vlastně takové tři sólo závody. Do toho je velmi dobře vymyšlené střídání jednotlivých běžců. Každý tak musí po celou dobu závodu reagovat na aktuální dění ať už jde o změnu počasí, ztráty nebo časové zisky soupeřů, změnu denní doby a přizpůsobit se týmu. Na Týmovce nejsi za sebe. Hraješ za všechny a to zavazuje! Když uděláš v lese botu, odnese to celý mančaft, který do toho dal všechno a to nechceš. Co je opravdu unikátní, to je doprovodný program, když zrovna nezávodíš. Je skvělé spojit sport s trochou kultury a neležet jen pod stromem s popravenýma nohama.

Podělíš se s námi o nějakou tvou nejmilejší vzpomínku na lesní dobrodružství?

Těch milých vzpomínek už začíná být tolik, že mám pocit, že BL jsou jedna velká milá vzpomínka . Ale zcela vážně. Nejvíc mě těší, když se na startu potkám se všemi co znám a můžeme probrat běhání a život kolem. Nezapomenu, když jsem do Banské Štiavnice přijel namotivován omylem o den dřív a nevěděl co s časem, když už se stmívalo. Vzal jsem kecky a šel jsem hledat stadion. Cesta vedla přes hřbitov a v té tmě to byla bojovka. Na stadionu byla škvára a na trávou zarostlém ovále byla vyběhaná jen úzká cestička. Nad Kalvárií vycházel obrovský měsíc a všechno vypadalo v tom světle stříbrně. Dal jsem třicet čtyřstovek a nedostat žízeň, běhám tam ještě dneska . Potom nezapomenutelný je flow trail na Fatře! Běžel jsem ho už třikrát a je to tam tedy běžecký orgasmus. Plná palba lesem a přitom je nekonečný. Levá, pravá a zase levá, pravá, strom, strom, skála, strom. Jak do něj nejdeš z první, předbíháš jen s rizikem pádu do rokle. Nezapomenu, jak mi na padesátce v Boleticích pomohl Zbyňďa Jeřábek. Doběhl mě na 25. kilometru a lehce jsme hledali kudy dál a protože jsem měl nějaké střevní potíže a byl jsem pětkrát v lese pod smrčkem, říkám: “Zbyňďo prosím tě! Nemáš papír???!” A Zbyňďa mi dal svojí podrobnou mapu s celou tratí a všemi odbočkami. Netušil, že si chci s mapou vytřít p...l . Za tohle gesto fair-play mu chci i teď s odstupem času poděkovat.

A nějakou vzpomínku, kterou bys raději zapomenul?

Tak tu mám taky. Zlomil jsem si na Jizerské na 5. kilometru nohu a zbytek do cíle to nebyla žádná sláva, ztratil jsem padesát míst. Za 14 dní jsem s tím ještě běžel Boletice a když jsem šel na rentgen, tak pan doktor kouká na fotku a ukazuje ji sestřičce a povídá ... To vypadá jak kostky lega ty kosti tam . Tak tohle bych rád zapomenul, protože každé zranění běžce odsune dozadu a musí se začínat zase odzačátku.

Co tvoje motivační písnička nebo jídelní rituál, který dodržuješ? Před během, po běhu?

Mojí nejhranější motivační písničkou je slovenská Tublatanka ... Dnes mám rande so svojim mestom. Jídelní rituál mám jen po běhu. Když jedu ze závodů, stavím se na running sushi a hodinu a půl tam čistím jednu mističku za druhou a končím až mi ryba začne koukat ven. A vlastně i před závodem mám jídelní rituál! Ideální a vítězná snídaně je vánočka s máslem a plátkovym eidamem. Jednou v Lednici neměli eidam, tak jsem to zkusil s nivou a to nebylo úplně ono.

Máš nějaký tip, jak “přežít” závod? Vlastní recept, tajemství?

Závod by se neměl přežít. Když se v půlce těším ať už to skončí, tak jsem buď blbě trénoval, nebo chodil v zimě na pivo a nebo to špatně rozběhnul. Špatně je také si jet závod užívat. To můžu dělat na tréninku, na výletě, doma za barákem v lese nebo na rande s holkou. Závod je za odměnu, závod je motivace, co nás žene vpřed! A tak moje tajemství je postavit se na start, nekoukat kolem, ale soustředit se na to, jak vyhrát. A když to nevyjde dnes, vyjde to zase za rok. Nejlepším cílem je právě ta cesta.

Které běháš trasy? Co je tvoje taktika na extra dlouhou?

Teď se hlavně soustředím na krátkou trať. Když je kolem 14 km je to ideální. Velká většina soupeřů umírá na desátým a to je šance!  Extra dlouhou jsem si dal v Lednici, Boleticích a Jizerku a všechny byly skvělé. Protože běžet skoro čtyři hodiny po lese je extra porce zážitků z běhu navíc. Je to takový řetězec mikropříběhů od startu do cile. Mám výbornou taktiku, ze které chce trenér skočit z mostu. Prvních dvacet kilometrů šrot a pak čekat, kdy mě to semele. Ten kontakt s absolutním čelem závodu je adrenalin. I když za to většinou těžce zaplatím, ale nedokážu se s tím srovnat. Jak slyším startovní výstřel, utíkám jak bankovní lupič. Prostě mi bouchne v kouli a je vymalováno.

Pracuješ při závodě nějak se svou hlavou? Přemlouváš se k výkonu? Hádáš se sám se sebou?

Tahle otázka navazuje na tu předchozí. Nehádám se, nepracuji s hlavou a nepřemlouvám se k výkonu. Jak totiž zazní startovní výstřel, jdu do toho naplno a když mě v cíli nechytají do sítě, bylo něco špatně .

Co bylo a je pro tebe motivací objezdit všech 8 nebo hned 13 (resp. letos 14) lesních závodů?

Největší motivací je běžet závod v zajímavém  prostředí s neustále se měnící trasou závodu. Reagovat na počasí, na soupeře, na vývoj závodu a chtít vyhrávat. Když to nevyjde, mám rok na přemýšlení a trénink. A mohu to tam napravit. Vynikající motivací je celkové bodování seriálu. Snažím se posbírat co nejvíc bodů v každém závodě a na konci sezony je šance na dřevěný strom!

Už jsi lesním matadorem. Je něco, co tě stále umí překvapit? Ať už závod a dění v zázemí nebo samotný terén na trase?

Lesní matador to zní jako stará borovice nebo postřelená kuna . Ale je fakt, že se snažím s každou lesní sezonou sportovní důchod oddalovat co to jde. Za to seriálu BL patří velký dík. Pravidelně jsem překvapen, kolik atletů se schází na startech. A jak všechno šlape kolem závodu celý den. Jsem trochu konzerva a mám rád, když je vše na svém místě, vidím staré známé tváře a po startovním výstřelu se běží doleva přes náves a zase jako už mnohokrát za ploty doprava a z kopce dolů... 

Co emoce při doběhu do cíle? Co vlastně takový běžec, který to zná jako své boty, pociťuje?

Emoce v cíli jsou velké a pořád stejně silné. Je to takový mix radosti z toho jak jsem se popral se soupeři, s trasou, hlavou mi proběhne tisíc kilometrů v zimní přípravě v závějích a dobrý pocit z toho, že jsem do toho dal všechno. Počkám na kamarády než doběhnou do cíle a zařvu na ně ... No kde jsi?! Hlavně to nechci slyšet od nich!

V letošní 10. sezoně nám vzniká Srub mistrů. To jsou mety pro všechny věrné parťáky, kteří překonávají hranici 50 a více účastí v seriálech Běhej lesy a Behaj lesmi. Doběhneš až na tu nejvyšší úroveň pro Diamantového jelena?

Říkal jsem si, že po letošní sezoně je na čase končit a věnovat se třeba práci na zahradě nebo plození potomků, ale tohle je moc pěkná a zajímavá motivace! Asi to ještě přehodnotím. Představa Dřevěného divočáka, Stříbrné lišky, Zlatého medvěda nebo Platinového vlka mě hodně rozesmála! Když tedy nebudou odznaky jen virtuální, ale budou patřičně hodnotné a hmotné, jelen z diamantů, jdu do něj. Snad tedy nohy vydrží, už teď děkuji za každé nové ráno.

Karlštejn už je za bukem. Vzkážeš něco členům lesní smečky i těm, kteří ještě váhají se svou první účastí?

Ano ano, moc se zase těším na Karlštejn tuším po osmé. Není nad čím váhat! Je to závod, kdy pořád koukáš s otevřenou pusou, kde všude se dá běžet. Rozdávat si to se soupeři v lomu Velké Ameriky jde jen jednou za rok! Běžíš tunelem, kde nevidíš dál než půl metru před sebe a najednou vyběhneš do jiného světa. Slunce tě oslepí a ty jsi najednou na divokém západě. Kdybych nezávodil, tak si tam sednu a do večera bych jen koukal na ty skalní srázy a stříbrné jezero. A členům lesní smečky můžu vzkázat jedině to, že svou chlupatou kůži neprodám zadarmo!

Těšíme se na všechny věrné lesní parťáky i nováčky! Doběhněte si pro titul Osmeráka, pro odznak do Srubu mistrů nebo prostě jen pro osobní zážitek. Těšíme se na všechny už 20. dubna na královském otvíráku sezony Karlštejně. Registrovat se můžete na lesním webu - www.behejlesy.cz.