Příběh běžce - Studenti z VŠE: Veselá trojice, která si doběhla pro osmerácký titul

Jak jste se o Běhej lesy dozvěděli?

Ondra: V roce 2020 jsem byl brigádně na závodě na Karlštejně…a závod se mi líbil. Když jsme nadhodili sport ve škole, shodli jsme se, že nás spojuje. No a výzva v podobě osmeráků 2023 byla na světě!

Vojta: Já jsem o Běhej lesy měl tušení. Sympatické mi je hlavně běhání v přírodě. Naším plánem v sezoně 2023 bylo uběhnout 10 půlmaratonů. Sedm z nich jsme si střihli na Běhej lesy! Sezonu jsme pak završili ještě maratonem.

Celou sezonu jste byli snadno rozpoznatelní. Růžová trička s nápisem VŠE se nedala přehlédnout. Koho z vás to napadlo?

Nápad vznikl ve škole, chtěli jsme běžet celou sérii…no a jsme přece ekonomové! Takže nás napadlo, jestli by nám škola účast na závodech z části nezafinancovala. Plácli jsme si a společná trička byla pro správnou reprezentaci nezbytná.

Jste tedy borci a hlavně Osmeráci 2023. Je to tak?

Vojta: Jo! Běželi jsme sedm půlmaratonských tratí a na Týmovce charitativní běh. (pozn. redakce - charitativní běh se na Týmovce počítá do celkového pořadí osmeráků)

Martina: Přesně tak. Nad Týmovkou jsme přemýšleli, ale původně nebyla možnost sestavit čtyřčlenný tým, takže jsme se rozhodli jen pro charitu. Letos o štafetovém závodě vážně uvažujeme, mohl by to být super zážitek!

Ondra: Je to tak. Kvůli 15 minutám na trati jsme jeli 3 hodiny tam a 3 hodiny zpátky. Ale toho osmeráka jsme prostě chtěli! Odměnou za dlouhou cestu bylo umístění, skončili jsme na čtvrtém a pátém místě... Pak jsme teda zjistili, že se výsledky z charity nevyhlašují. 

Jaký je váš NEJLEPŠÍ zážitek z celé lesní sezony?

Vojta: Tak za mě je to rozhodně příběh, když jsme jeli na závod v Bílé. Vyráželi jsme z Prahy, takže jsme nasedli do auta už brzy ráno. Před Brnem nám ale začalo auto padat do nouzáku. Dojeli jsme teda na pumpu a začali řešit co dál. Vzpamatuje se to auto nebo ne? No a nevzpamatovalo. Ondra měl tehdy přítelkyni v Brně, takže jsme jí zavolali, že tam s autem pomalu dojedeme a budeme řešit co dál. Všechny autopůjčovny byly o víkendu v Brně buď zavřený, a nebo úplně vybookovaný. Na poslední chvíli jsme ale auto sehnali. Sice z půčovny a “lá šmelináři”, ale nakonec jsme odjeli v docela pěkný Audině.

Do Bílý jsme se dostali včas, odběhli si závod a přišli zpátky k autu, že ho tedy pojedeme vrátit zpátky do Brna… Ale auto nenastartovalo, protože v něm nebyla doplněna chladící kapalina. Zaúkoloval jsem Marťu, ať jde kapalinu shánět od jiných běžců. Naštěstí třetí běžec ji v autě měl. Bohužel jsme ale neměli žádnou hotovost, pán byl ale hodnej a nic po nás nechtěl. S autem jsme teda dojeli do Brna a vzali to moje rozbitý, že jako dojedeme zpátky do Prahy. Sice 50 km/h po okreskách, ale dojedeme. Byli jsme připravení, že domů dojedeme nad ránem.

Martina: Doplním, že hned to ráno jsme odjížděli zase na vodu…

Vojta: Jo, museli jsme se prostě do Prahy dostat! Vyrazili jsme teda po okreskách směr Praha, ale skončili jsme hned 15 kilometrů za Brnem. Auto už víc jak 20 km/h nejelo, takže přišla na řadu odtahovka. Auto se odtáhlo zpátky do Brna a my řešili, jak se dostaneme domů zase úplně od znovu.

Ondra: Já jsem v tu dobu už poměrně dlouho abstinoval, ale řekl jsem si, že dneska je ten den, kdy bych měl asi zase začít pít. 

Vojta: Šli jsme teda do baru, odjeli jsme prvním vlakem, celou noc jsme nespali, ale do Prahy jsme to stihli a na vodu taky. Každej z nás měl asi hodinu na to stavit se doma, přebalit věci a vyrazit. 

Tak to zní spíš jako nejhorší zážitek! Ale berete to krásně optimisticky. Tak co tedy ten nejhorší?

Vojta: To víš, zážitek nemusí být pozitivní, hlavně, že je intenzivní! 

Martina: Já asi nejhorší zážitek nemám. Musím sice říct, že na Klínovci jsem si opravdu sáhla na dno. Asi kilák a půl před cílem mi došel Ondra naproti, to mě zachránilo, protože jsem opravdu mlela z posledního. Zpětně to vlastně ale nevnímám vůbec negativně, protože jsem na sebe pyšná, že jsem se do toho cíle dostala.

Ondra: Jo, jako Klínovec dal zabrat, ale díky tomu jsem si nahrabal docela pěkný body do Lesů pána. Kvůli MMA jsem zvyklej se pohybovat na hranici kolapsů a odpadnutí, takže za mě dobrý.

Vojta: Já na Klínovec vzpomínám v dobrém! Náročný to bylo, to ano, ale na druhou stranu bylo krásně vidět, jak ti běžci držej pospolu. Vždycky se snažili popoběhnout 10 metrů, zjistili že to nejde, tak zase chvíli společně šli. Cílem tento závod nebylo doběhnout, ale vůbec se do toho cíle dostat a tam bylo super pozorovat, jak jsou všichni strašně vyšťavený, ale zároveň nadšený, že to zvládli.

Na co já vzpomínám v trochu horším světle jsou Brdy, kdy jsem běžel se střevníma potížema. To bylo krušný… Od té doby si před každým závodem preventivně lupnu černé uhlí. 

Ondra: A taky si dá vždycky preventivně do kapsy kapesníčky…

Běželi jste teda trailové i městské závody. Jaký vnímáte rozdíl?

Vojta: Za mě jsou městský lehčí, protože je to v podstatě rovinka. Atmosféra rozhodně lepší na Běhej lesy. Je to takové krásně rodinné.

Ondra: Já mám asi oba styly závodů rád stejně. Na městským si udělám osobák a můžu se kochat architekturou, na Běhej lesy je zase lepší atmosféra.

Martina: Mně se na Běhej lesy nejvíc líbí znovupoužitelný kelímky (speedcupy).  Na městských mi vadí, že se všude válí plast.

Co vaše plány pro sezonu 2024? Stanete se opět hrdými osmeráky?

Ondra: Já určitě chci! Tentokrát ale poběžím asi jen krátké trasy, protože se chci více věnovat tréninku MMA.

Vojta: Jasný, rád bych! Jen musím ještě skloubit termíny.

Martina: Já se chystám na první polovinu sezony. Hlavně na Železnou Rudu - to je moje srdcovka!

Blahopřejeme ke zdárnému zisku loňských titulů Osmeráků! Těšíme se v lese. První závod nás čeká již za necelý měsíc na královském Karlštejně - 20. dubna 2024. Tak Běhej lesy a staň se letošním Osmerákem! Registrovat se můžeš ZDE.