Příběh běžce - Milan Pravenec - nejen hrdý účastník letní Jizerské 50

"Při běhu toho mám na sobě nejraději co nejméně. Žádná sluchátka, vesty, jen tričko, běžecké šortky, boty, hodinky a vybíhám. Ideálně do přírody. Kombinuji asfalt, lesní a polní cesty. Poslouchám, jak šumí stromy, zpívají ptáci a užívám si to. S Běhej lesy jsem to odstartoval v roce 2018, následující rok se stal Osmerákem, zvládnul Jizerskou 50 a letos jsem si zaběhl Týmovku. A čím jsem se ponaučil? Určitě už si nikdy po doběhnutí závodu nedám salám Vysočinu, i když mi to v tu chvíli přišlo jako ten nejlepší a nejstyLOVEjší nápad!"

Milane, jak to s běháním celé začalo?

Jsem aktivní sportovec již od dětství, kdy jsem hrál pozemní hokej. V rámci zimní přípravy jsme nabíhali objem, čímž mě běhání jako takové ale rozhodně neoslovilo! Pak jsem měl dost let pauzu a až zhruba před 12 lety jsem začal běhat malinko víc. Impulzem byl jarní závod Pečecká desítka, kam mě nalákal kamarád. Tak jsem trochu trénoval, abych těch 10 kilometrů vůbec uběhl. Pocity v cíli byly úžasné. Kombinace adrenalinu před závodem se startovním číslem na tričku, sounáležitost běžců, povzbuzování diváků, vyčerpání po doběhu a celková atmosféra mě natolik dostala, že jsem se rozhodl to zažívat častěji. No a od té doby se účastním pravidelně nějakých závodů.

Jednou se ke mně dostal příspěvek na Facebooku, kde někdo nadšeně popisoval,  jak je nádherné běhat v lese, a že existuje seriál Běhej lesy. Běhám obecně v lese rád a hned jsem cítil, že to je přesně to, co chci zažít. Zjistil jsem si o závodech podrobnosti, a registroval se na první termín, kdy jsem měl o víkendu volno. Vyšlo to na Vysočinu, a tak jsem vyběhl… do kopce!

Splnil závod očekávání?

Jak se to vezme. Euforie na startu, radost z běhu v přírodě a nadšení, že jsem to uběhl – to vše bylo ještě lepší než jsem čekal. Ale … Běhej lesy Vysočina měla před vznikem Týmovky ve svém znaku salám. Stylově. A takto stylově byl nakrájený i v cíli. Neodolal jsem a kromě obvyklého občerstvení pro běžce v cíli jsem se do salámu zakousnul. Z nadšení v cíli jsem ale rychle vystřízlivěl, bylo mi pěkně zle. No prostě to nebyla optimální strava ihned po závodu. Bylo to pro mě i poučení a od té doby si více hlídám, co bezprostředně po závodě jím a piji. Vysočinu si ale po doběhu rozhodně už nikdy nedám!

Jsme rádi, že tě to od běhání neodradilo. Čím tě naopak seriál chytl za srdce?

Těch hezkých zážitků je mnoho. Hrozně se mi líbí organizace – zázemí pro závodníky, věci spojené s během a sportem, atmosféra. I to, že se lidé povzbuzují navzájem, baví se s ostatními běžci, protože všichni jsou tam na jedné lodi. No a navíc je závod vždy v krásné přírodě!
Běhám sice pro radost, ale ta atmosféra před startem je tak strašně vyhecovaná, že se každý nechá strhnout a běží rychleji než v tréninku. Já se v každém závodě úplně zmáčknu a v cíli chvíli lapám po dechu a nemůžu. I to je nakonec fajn a mám na co vzpomínat.

Až jsi se z toho rozhodl běžet všech osm závodů za sezonu v roce 2018. Je to tak?

Přesně! Závody, které jsem rok předtím běžel, se mi moc líbily. Když jsem plánoval nadcházející sezonu, většinu závodů jsem volil právě Běhej lesy. A tak jsem si stanovil takový vlastní motivační cíl, zaběhnout je všechny, ať se mi zrovna chce nebo nechce, něco mě bolí nebo limituje.

A celý seriál jsi skutečně zvládl. Kam tě to posunulo? Co to pro tebe znamenalo stát se Osmerákem?

Třeba po Boleticích, kde byl závěrečný závod a vyhlášení výsledků celé sezóny, jsem zjistil, že měl můj trenér na pozemním hokeji pravdu. Říkal: „Když si člověk myslí, že nemůže, tak ještě třikrát může!“ Přiběhl jsem do cíle docela vyčerpaný a ke svému překvapení jsem už za dvě hodiny skákal a tančil s úsměvem na rtech s dalšími podobnými blázny pod pódiem na závěrečné afterparty.  A právě afterparty, která po posledním závodě probíhá spolu s vyhlášením všech běžců, kteří zaběhli všechny závody seriálu, je vhodná tečka za sezonou. Mísí se zde běžci s pořadateli, je to hezký nápad. Lidi, kteří se již několikrát viděli při závodech, mají příležitost si říct víc než ahoj. A Osmerák se oslavit prostě musí!

Kromě plakety Osmeráka, kterou dostanou opravdu jen ti nejvěrnější, kteří si ji účastí na všech závodech vyběhali, odměňujeme všechny běžce medailemi. Mají ty tvé své místo někde doma?

Ano, všechny medaile včetně Osmeráka jsou vystaveny na stěně! Dřív jsem měl dokonce vystavena i všechna startovní čísla, ale těch už mám tolik, že jsem je musel uklidit do šuplíku. Každá medaile mě ve vzpomínkách vezme zpět na daný závod. Připomene mi všechno předtím i potom. Pozitivní vzpomínky mi dokáží zlepšit náladu, pokud zrovna nemám nejlepší den.

Letos jsi vyzkoušel se svými kolegy nový štafetový závod - Týmovku. Co jsi na ni říkal?

Týmovka mě oslovila místem, které mám moc rád. Milovský rybník a okolí je moje srdcovka. Znal jsem i trať, která byla zároveň součástí Týmovky. Líbil se mi také koncept, kdy se závodník vrací vždy do stejného místa. Celý tým je tak pohromadě a společně sdílí průběh závodu. Začal jsem sestavovat tým. Oslovil jsem kolegy a kolegyně z práce a měli jsme základ týmu. Následně jsme oslovili další kamarády, kteří rádi běhají. Nakonec jsme dali dohromady tým, který si sedl a celý víkend jsme si užili naplno. Náš tým se jmenovoval PENTA - Simply the best. Když ne nejlepší, tak určitě hodně dobří jsme v tom, jak si závod umíme užít. Po sportovní stránce je náš název velká nadsázka. Nemáme ambice vyhrávat, ale každý se snaží ze sebe vydat vše, co v něm je. Nakonec jsme byli spokojeni s tím, jak jsme to zvládli. Každý ze sebe vydal maximum!

Již tuto sobotu se běží Běhej lesy Jizerská. Ty sis v roce 2019 dal ultramaratonskou trasu. Čím je pro tebe osobně Jizerská 50?

Říkal jsem si, maraton uběhne skoro každý, ale 50 km, to je ještě víc! To byla moje motivace. Měl jsem tréninkový plán, připravoval jsem se docela zodpovědně 5 měsíců. Snažil jsem se zdravě a vyváženě stravovat a cvičit crossfit.

Jak přesně vypadal tvůj trénink?

Trénoval jsem podle Josefa Švermy a metody Chi runningu, neboli běhu bez zbytečného úsilní navíc. Běhal jsem třikrát týdně a plán měl rozložený do poměrně dlouhého času. Na Jizerskou 50 jsem se připravoval fyzicky i mentálně, přeci jen člověk běží delší časový úsek. A v průběhu závodu se mi to víc než vyplatilo!

Jak konkrétně?

Kolem Smědavy máte už v nohách tak 25-30 km, běží se kolem chaty po dlouhé, táhlé a nekonečné rovince z Jizerky najednou je občerstvovačka a čeká vás prudký stoupák. Tak přesně tam mě začaly brát křeče do lýtek. Zkusil jsem s tím nějak popasovat. Měl jsem nastavenou hlavu, že to doběhnu. Vůbec jsem si nepřipustil, že to vzdám. No a mozek pak zřejmě přesvědčil tělo, že to nade mnou nevyhraje a zase jsem se pomalu rozběhl. Mělo to sice vliv na výsledný čas, ale do cíle jsem doběhl. 

Jaké byly tvé pocity v cíli? Přeci jenom padesát kilometrů jsi běžel poprvé za život.

Pocity? To fakt nedokážu ani popsat... Byla to směsice prázdna, vyčerpání, euforie - úžasný a hluboký zážitek. Když si na to ještě teď vzpomenu, pořád to ve mě rezonuje…

Jak bys den na Běhej lesy shrnul? Je to…

Zážitek! Smysluplně strávený den v povzbuzující atmosféře. S lidmi, co mají stejný zájem a jsou na stejné vlně. Člověk udělá něco pro své zdraví, i když se to po doběhu možná nezdá. A navíc, spálí hodně kalorií, takže si pak může dát něco kalorického, co by si jinak možná nedal.

Nech se namotivovat i ty, ať už výzvou jménem Jizerská 50, nebo začni na distanci hodné tvého výkonu, ať to pro začátek nepřepálíš a zažiješ si stejnou euforii jako Milan. Na startu se uvidíme v Bedřichově v Jizerských horách již 26. srpna 2023.

https://www.linkedin.com/in/milan-pravenec-0551063a/