Běh jako droga! Původně jsem se chtěla „jen“ uzdravit
Můj běžecký příběh se začal psát v roce 2012. Jsem sice celoživotním sportovcem, ale tak silně zarytým odpůrcem běhu, že většího neznáte! Vždy jsem běh brala jako něco, co prostě jen musím, ale vím, že u toho trpím. Hrozně trpím! Jenže pak se to stalo. Na podzim 2011 jsem si přetrhla přední zkřížený vaz a meniskus v pravém koleni. Po půl roce jsem se po operaci chtěla co nejdříve vrátit na závodní plochu ve sportovním aerobiku a tehdy zazněla věta, která to všechno odstartovala: „V rámci rehabilitace začněte běhat, ideálně po měkkém povrchu v lese.“ A tak jsem začala poctivě rehabilitovat...
Běhání mi ale změnilo život! Je to jako droga a trochu i životní styl. Začala jsem běhat, protože jsem se chtěla uzdravit. Pak mě to začalo bavit. Chtěla jsem vydržet běžet hodinu, 10 kilometrů, pak mě doběhl nápad zkusit půlmaraton, maraton a pak ultra… Znáte to? Jenže ty nápady nezůstaly u teorie, jakmile jsem splnila jeden, už na mě po očku mrkal druhý, třetí… Až jsem z toho zaběhla Jizerskou 50!
Tomu ale předcházela 11měsíční cesta, kdy jsem měla dopředu naplánovaný každý trénink a poctivě ho plnila. Inspirovala jsem se v několika knížkách a sestavila si tréninkový plán. Svoji cestu jsem sdílela na svém Instagramu. Občas se mi nechtělo, protože jsem musela vybíhat brzy ráno, nebo naopak pozdě večer. Ale měla jsem jasný cíl a po prvním měsíci už jsem o tom ani nepřemýšlela a šla si vždy odtrénovat. Příprava na 50kilometrový závod pro normálního smrtelníka, který byl pár let zpět ještě totálním neběžcem, není o přemlouvání se do tréninku…
Přípravy samozřejmě nebyly jen růžové, dlouho jsem se potýkala se zdravotními problémy v oblasti trávicího traktu. Obávala jsem se, aby mě to nepotkalo při závodě, ale ten den mi bylo přáno a všechno mi vyšlo! Běžela jsem na vodu a zhruba na 30. kilometru jsem vytáhla z batohu Colu, která mě donesla až do cíle. Krize přišla dvakrát, v táhlých kopcích, kdy se ne a ne přiblížit horizontu. Nevím proč, ale při delších závodech mám potřebu někomu zavolat a povídat si, a tak jsem asi 3 km před poslední občerstvovačkou zavolala ségře. Říkala jsem jí, že je to divný, ale že vlastně pořád docela můžu a že teď vím, že už to teda určitě doběhnu, pokud nějak blbě nespadnu. Spadla, ale už na 20. km a odneslo to jen odřené koleno.
Cílem jsem proběhla za 6 hodin a 40 minut. Šťastná, dojatá, prostě nová Yveta! Jako první mi blesklo hlavou, že kdybych musela běžet ještě třeba 5 km, tak bych to nejspíš zvládla, a hrozně mě to překvapilo…nebo potěšilo? Že by po mě už v cíli pokukoval další nápad?
Když jsem 50 km uběhla já, tak to prostě uběhne každý, kdo bude chtít! Je to o hlavě, do nohou se to už vždycky nějak přenese. Měj taky odvahu začít a sílu a odhodlání si projít tuhle cestu, fakt za to stojí!
