Proti roztroušené skleróze bojuje běháním: Zachránilo mi život, říká Jana Nosková

S běháním začala zhruba dva roky po narození syna. Přestože se jí předporodní váha vrátila velmi rychle, ani ne rok po porodu jí byla diagnostikována roztroušená skleróza. Následovala komplikovaná léčba velkými dávkami kortikoidů. „K tomu se přidal stres z toho, že už nikdy nebudu moci chodit, což se projevilo znecitlivěním nohou,“ vypráví.

„Moje diagnóza mě v prvním roce úplně semlela, ten pocit bezmoci se ani nedá popsat. Mým největším hnacím motorem zůstává právě tenhle pocit. Ta chvíle, kdy jsem si sahala na necitlivé nohy a prosila všechny svaté, abych ještě mohla normálně chodit,“ svěřuje se Jana Nosková.

Kvůli lékům a stresu hodně přibrala a v jednu chvíli vážila dokonce 100 kg. „To poslední, co bych chtěla, bylo ukázat se s touhle váhou ve fitku. Hrozně jsem se na sebe zlobila, věděla jsem, že taková váha mi ke zdraví určitě nepomůže, takže začal velký boj s mými návyky, mým tělem a mou psychikou,“ přiznává Jana, která se rozhodla svým problémům čelit, a tak začala běhat.

První běžecké krůčky však byly nesmírně těžké a vyžadovaly velké odhodlání. „Při takové váze velmi rychle pocítíte kolena a kyčle, takže jsem nejdříve zhubla přechodem na zdravou stravu a běhat začala později. No, běhat... Neuběhla jsem víc než 300 metrů. Indiánským během jsem si odběhala své tři kilometry a cítila se jako hrdina. Jediné pravidlo bylo nezastavit, přejít do chůze, ale nezastavit,“ popisuje.

I díky tomu Jana stále prodlužovala vzdálenosti a běhání ji pohltilo. „Začala jsem běhat kvůli váze, ale během pár měsíců se pro mě stalo běhání terapií. Je to jediný čas, který mám úplně pro sebe a dokonale si u něj vyčistím hlavu,“ říká o svém koníčku, který se pro ni stal životním stylem. Právě ten neměla dříve ideální. „O průšvih jsem si sama koledovala. Neměla jsem žádný pohyb a k tomu dlouhodobý stres, špatná životospráva, kouření… Běhání mi zachránilo život, a to doslova,“ říká.

O běhání přitom nikdy předtím nepřemýšlela. „Ale jakmile se nohy daly do pořádku, skoro se mi z té stezky nechtělo ani domů!“ rozzáří se. Obrovskou oporu má ve svém manželovi. „Musel být mým odhodláním běhat vyděšený, přece jen ty nohy ještě nefungovaly na sto procent, ale nikdy to nedal najevo. Hlídal syna, vyháněl mě ven, když se mi zrovna nechtělo, podporoval mě při závodech a nikdy mi neřekl, že na to nemám. Vždy mě podpořil a díky tomu jsem tam, kde jsem,“ oceňuje Jana Nosková.

A jak pokračuje její progres v běhání? „Povedlo se mi dosáhnout na takové časy, které nemá leckterý zdravý člověk. Nemoc má ale vliv na regeneraci, po delších závodech jde spousta lidí slavit, já se potřebuju vyspat. Navíc mi tělo neodpustí žádné zranění, díky léčbě se mi všechno hojí po čertech dlouho, takže takové natržené tříslo mi zkazilo plány na tři měsíce,“ posteskne si.

Jana si loni vyzkoušela Běhej lesy Jizerská a tento závod se pro ni stal nejsilnějším běžeckým zážitkem. „Do toho závodu jsem šla hodně střemhlav, bez větší přípravy, protože jsem si chtěla vyzkoušet ultramaraton. Bylo to neskutečné! Kolem nebyl nikdo a během toho závodu jsem si vyřešila celý svůj život. Sáhla jsem si na fyzické dno a do cíle jsem doběhla s pláčem a absolutně šťastná. Určitě chci tento závod zažít znovu a taky si zlepšit čas. A třeba se jednou hecnu a zkusím si to i na běžkách!“ říká odhodlaně.

Na Běhej lesy Jizerská Jana poprvé vyzkoušela běh v přírodě. „Přičichla jsem si k trailovým běhům v přírodě a zjistila jsem, že jejich atmosféra je pro mě mnohem méně stresující než běhání po betonu. Musím na ně jen lépe trénovat, protože 99 procent mého tréninku probíhá na asfaltu. Když se pak octnu v přírodě, mám tendenci bát se o zuby i o kotníky. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa!“ říká energická běžkyně.

Sama si však nyní dá menší vynucenou pauzu od běhání. „Na cestě je běžecká posila, takže běhání teď musí jít stranou. Nemůžu se dočkat, až se narodí! Díky perfektnímu načasování stihnu celou zimu a bude dost času na přípravu na další běžeckou sezonu 2020,“ pochvaluje si. My věříme, že už si Jana zdravotní komplikace vybrala a držíme jí palce. „A když ne, tak to stejně zase rozběhám, nevzdám to!“ uzavírá.