Příběh běžce - Jan Houška: Když nestíhám na zkoušku kapely, obuju si boty a prostě běžím

Jendo, není pochyb, že jsi mezi běžci tak trochu nepřehlédnutelný – kudrnaté vlasy, vysoká postava a spousta energie. Poznávají tě lidé na závodech?

Lidé si mě pomalu začínají pamatovat. Už když jsme byli s naším týmem na premiérovém ročníku Týmovky, v cíli nás oslovila jedna paní a zvala nás na další závod Běhej lesy. Od té doby mě na závodech vždy zdraví s poznámkou, že mě opravdu nejde přehlédnout. K podobným situacím samozřejmě občas dochází i s dalšími závodníky, se kterými jsem už v minulosti něco běžel.

Pojďme se teď vrátit na úplný začátek. Pamatuješ si, kdy se zrodila myšlenka, že se budeš věnovat právě běhu?

V mladším věku, ještě na základní škole, jsem hrával florbal. Během cest z tréninků mě hrozně motivovalo, když jsem viděl běžce. Říkal jsem si, že musí být skvělé doběhnout si na místa, kam  se třeba nedostanete na kole nebo autem. Nutno říct, že chození mě příliš nebavilo. Zkusil jsem si tedy párkrát jít zaběhat, ale většinou jsem to po dvou kilometrech zalomil a po nějaké době usoudil, že svou běžeckou budoucnost budu muset nechat na osudu.

Kdy se osud naplnil? Respektive kdy ses rozhodl dát běhání druhou šanci?

Po základce jsem nastoupil na SŠ v Semilech, konkrétně na obor požární ochrana, kde je zvýšená fyzická příprava a najednou jsem běhat musel, abych byl schopný splnit fyzické testy. Ve škole jsme měli běžecké tréninky dvakrát v týdnu a já jsem se postupně zlepšoval v technice a více začal řešit věci okolo, třeba co se týče obuvi a dalších věcí. Byl jsem rád, že si můžu splnit to, co jsem obdivoval v mladším věku.

Je nějaká osobnost, která pro tebe byla důležitá v tvých začátcích?

Když ve škole přišel druhý ročník, celá třída odjela na lyžák, ale já shodou okolností nemohl. Na starost mě tehdy měl náš zástupce ředitele, Daniel Sisr, který je zároveň velkým  propagátorem běhu na naší škole a objíždí s námi všechny závody. Nabídl mi, že s ním můžu chodit běhat, a tak jsme celých 5 dní běhali po Semilech a já potom cítil velké zlepšení. Na konci tohoto týdne mi pan Sisr také nabídl, jestli bych se nechtěl přidat ke školnímu běžeckému týmu. Souhlasil jsem.

Jak se vlastně zrodila myšlenka školního běžeckého týmu? Byl jsi u toho, když to začínalo, nebo ses k němu připojil později?

Náš běžecký tým je poměrně nový a vznikl téměř současně se vznikem mého studijního oboru (požární ochrana, pozn. redakce) kvůli nutnosti fyzické přípravenosti. Na úplném začátku to byla jen skupina, která chodila běhat nad rámec standardní fyzické přípravy. Oficiální vznik týmu by se ale dal přiřadit až k roku 2023, kdy jsme se již připravovali na první ročník Týmovky.

Co tě nejvíc baví na tom, že běháte jako tým? Je to o podpoře, hecování, nebo spíš společné radosti z každého závodu?

Jako hlavní výhodu vidím v tom, že nemusím jezdit sám. Na závody nás vždy jezdí zhruba pět, každý většinou běží jinou trasu a po závodě spolu můžeme díky tomu rozebírat různé zážitky - kdo skončil na jakém místě, jak se komu běželo a tak dále. Zkrátka, mám tam svých pět lidí, se kterými se vždy můžu bavit a navzájem se podpořit nebo motivovat.

Týmovka je úplně jiná výzva než klasické závody – běžíte přes noc, možná trochu řešíte strategii, ale hlavně jste v tom jako parta. Jaké to bylo stát poprvé na jejím startu?

První ročník byl opravdu zajímavý, protože nikdo z nás nevěděl, do čeho jde. Spalo se ve stanu, přemýšleli jsme nad rozložením sil a doufali, že trasa bude dobře značená. Ale hlavně, nikdy předtím jsme neběželi závod, který se táhne i přes noc. Zpětně ale mohu říct za všechny, že jsme si to moc užili - skvělé zázemí, bavil nás doprovodný program a Týmovku jsme dokončili v poměrně dobrém čase.

Váš tým nechyběl ani na druhém ročníku. Pokračovalo vaše nadšení i v nadcházejícím roce?

Druhá Týmovka byla dost ovlivněná nepříznivým počasím. Do zázemí závodu jsme tentokrát přijeli až o den později a všechno bylo dost narychlo. Člověk se sotva stihl rozkoukat a hned musel běžet, navíc jsme neustále byli tak trochu ve střehu kvůli počasí.

Máš nějaký silný moment z Týmovky nebo jiného závodu Běhej lesy, na který nikdy nezapomeneš?

Asi nejsilnější zážitek mám z Běhej lesy v Lednici, který jsem běžel loni. Tam se mi podařilo získat první místo ve své kategorii. Kdo tam ale byl, tak ví, jaké vedro panovalo během závodu a já sám jsem nevěděl, jak závod doběhnu. Bylo to dost vyčerpávající a na trati jsem netrpělivě odpočítával každý kilometr do cíle. Nakonec to tam padlo a jsem za to moc rád.

Pojďme se nyní od běhu přemístit trochu do jiné oblasti, která je ti neméně blízká. Na svých sociálních sítích se netajíš tím, že kromě běhání v přírodě se věnuješ také hudbě. Prozradíš čtenářům, jakým nástrojům a žánrům se přesně věnuješ?

To je hodně složité téma (smích). Hře na hudební nástroje se věnuji už asi 10 let. Začínal jsem na baskříklovku, takový celkem neznámý dechový nástroj. Měl jsem ale neustále touhu se učit na další nástroje, tak jsem začal postupně hrát také na tubu, kontrabas, baskytaru a další strunné nástroje. Snažil jsem se přidat ke kapele Big Band Turnov, která hraje na plesech a různých akcích, ovšem jediný neobsazený nástroj v tu dobu byl pozoun - můžete hádat, na který nástroj jsem se tedy začal učit. Do kapely jsem se po půl roce nakonec přece jen dostal, mezitím ještě začal hrát na bicí, a v současné době tak ovládám už nějakých 9 nástrojů.

Běh a hudba jsou na první pohled úplně rozdílné světy, ale dají se v obou činnostech najít i nějaké společné vlastnosti?

Společná vlastnost? Možná to, že pokud nestíhám na zkoušku, tak běžím (smích). Zkušebna je zhruba 3 kilometry ode mě, tak si prostě vezmu boty, nasadím sluchátka, abych trochu načerpal inspiraci a běžím.

Tento rok tě také čeká jedna velká výzva i na jiné frontě. Maturita je sama o sobě velký závod. Jak se ti daří skloubit školu, běhání a všechno ostatní?

Zájmů mám opravdu hodně a v podstatě je to tak, že jsem ze svých sta procent musel takových třicet ubrat, protože bych to jinak nedával. Omezil jsem hraní na některé nástroje, protože letošní cíl je zkrátka jasný a udělat maturitu je zásadní. Běhání se však snažím neustále udržet. Mezi učením je prostě potřeba se jít občas proběhnout.

Když se podíváš na to, co už jsi s během zažil – máš v hlavě nějaký sportovní cíl nebo sen, který by sis chtěl splnit? Prozradíš, na jaké závody se letos chystáš?

Rád bych uběhl maraton a Jizerskou 50, což je pro mě velká výzva. Rád bych se ale celkově hlavně rád zlepšoval. Pro letošní sezonu mám v plánu určitě Týmovku, tam se mi líbí. Z dalších závodů Běhej lesy bych ještě chtěl zkusit Brdy a Klínovec, kde jsem ještě nebyl.

A co dál po maturitě? Myslíš, že běhání a závody Běhej lesy zůstanou součástí tvého života, i když už nebudeš moct běhat v týmu se spolužáky?

Tak určitě (smích). Nechtěl bych se vzdát toho, co jsem si přibližně za poslední 3 roky vybudoval. Samozřejmě asi nejde říct, že se ukážu na každém závodu Běhej lesy, ale rozhodně se budu rád vracet na závody, odkud mám dobré vzpomínky.

A závěrem, proč by podle tebe nejen tvoji vrstevníci měli také vyzkoušet závody Běhej lesy?

Řeknu to jednoduše - nádherná příroda, atmosféra velkého závodu a trasy. Trasy jsou udělané moc dobře. V oblasti, kde se závod odehrává, vždycky vidíte vše, co daný region vystihuje. Například na Karlštejně máte možnost vidět třeba lom Velká Amerika, kam se běžně nedostanete. Povedená byla také premiéra v Železné Rudě, kde zažijete krásnou šumavskou přírodu.