Lesy, běh a umění: Kamila Zawadská o jedinečných trofejích pro závody Běhej lesy

Jak jste reagovala, když vás oslovili, abyste vytvořila trofeje pro projekt Běhej lesy? Šla jste rovnou do toho?

Oslovil mě Kuba z projektu Běhej lesy, potkali jsme se na vernisáži, kde jsem vystavovala svoje práce. Šlo o opracované kusy dřeva pokrytých pyrografií, což je vlastně kresba teplem. To ho zaujalo a přímo na vernisáži mi nabídl, jestli bych nechtěla udělat trofeje pro Běhej lesy. Moc mě to potěšilo. Říkala jsem si, že budu ráda, když moje tvorba bude mít zase nový přesah. Dala jsem mu kontakt a on se mi po pár dnech ozval. Sešli jsme se společně s Eliškou, kde jsme se finálně shodli na konceptu, který bude spočívat v práci se dřevem.

Co vás inspirovalo při návrhu trofejí?
Už na začátku jsem řekla, že bych byla ráda, kdyby se v trofeji respektovala samotná kresba dřeva, takže úplně neupozadím, co vytvořila příroda. Bylo tedy jasné, že každá trofej bude jiná, protože se nechám navádět kresbou dřeva. Dalším inspiračním zdrojem jsou běžecké mapy. Nejde přímo o konkrétní mapy, které bych přenesla na dřevo, jako spíše o inspiraci běžeckými mapami a jejich symboly, které se daly použít. 

Jak byste trofej popsala někomu, kdo ji nemůže vidět? Jaké bylo vaše hlavní poselství nebo myšlenka, kterou jste chtěla v těchto trofejích zachytit?

Koukala jsem se na to, jak vypadaly trofeje z předchozích ročníků a všechny byly koncipované tak, aby se daly postavit na poličku. Jenže ne všichni jsou poličkoví, tak jsem si řekla, že by to mohla být trofej, kterou si může člověk pověsit na stěnu. Napadlo mě, že použiju kulatiny, dřevo nařezané na pláty silné zhruba 2 cm s průměrem cca 20 cm. Kulatinu obrousím dohladka a pomocí tzv. pyrografické stanice na ni napojeným pyrografickým perem kreslím teplem do dřeva potřebný motiv. Vytvořím ornamenty inspirované kresbou dřeva a běžeckými mapami, což ve výsledku vypadá, jako taková neučesaná mandala. Na druhé straně je text s logem. Abych odlišila trofeje pro první, druhé a třetí místo, na každé z nich je proužek rozlišený zlatou, stříbrnou nebo bronzovou akrylovou barvou. To je kromě háčku na zavěšení jediná nepřírodní věc. Dřevo je od nás ze zahrady z Krkonoš a z Vysočiny, ze stromů, které už uschly a nebo byly nemocné, takhle našly ještě další poslání. Chtěla jsem aby trofeje byly co nejvíce ekologické a nevznikalo moc odpadu. 

Popište nám trošku techniku pyrografie, jak to funguje?
Mám speciální pero s velkým množstvým nástavců. Pero se napojuje na pyrografickou stanici, kterou napájí proud a tím se hrot pera zahřívá od cca 200 až po 750 stupňů Celsia. Většinou pracuji s teplotou 400 až 500 stupňů, podle tvrdosti dřeva. Nekreslím tedy tuhou, ale teplem, což je větší výzva. Chyba se nedá vzít zpět a člověk si musí dávat pozor, aby se nespálil.

Trofej tedy slouží jako samostatný umělecký objekt, který by si kdokoliv, i kdyby  závody neběžel, mohl dát doma na stěnu.
Přesně tak, připadalo mi to jako taková nenásilná forma připomínky vítězství. Vůbec to nemusí působit jako trofej, jako spíš kus umělecky zpracované přírody. Konkrétně smrku, jilmu a břízy.

Je pro vás důležité, aby vaše dílo nemělo moc velký ekologický dopad?
Celý projekt Běhej lesy je o tom, že si člověk užívá pobyt v lese, v přírodě, a přišlo by mi zvláštní, kdybych tomu nešla naproti. Obojí, běh i trofej, mají být dohromady oslava přírody.

Vím o Vás, že se aktivně věnujete skateboardingu. Dokonce jste získala pár ocenění. Všímáte si toho, jak trofeje vypadají po umělecké stránce?
Většinou jsem získala nějaký poukaz, kde byl nespočet sponzorů, šílený text a dohromady to nebylo nic, co bych si chtěla vystavit doma pro potěchu oka. Chtěla jsem tedy vytvořit něco jiného, artefakt. Organizátoři projektu Běhej lesy dokonce souhlasili s tím, že se logo umístí dozadu. Uvidíme, jestli to bude fungovat, doufám, že se budou trofeje závodníkům líbit. 

Tím, že text není vepředu, pozbývá trofej punc chlubení. V podstatě jen jemně připomíná úspěchy svou estetikou.
To je právě ten artefakt. My jsme nechtěli trofeje, jako jsou např. dobře známé plastové poháry. Chtěla jsem od začátku propojit umění a sport. Zpočátku jsem se na tom shodla už s Kubou a později se mi to potvrdilo s Eliškou, která se o tento koncept hodně zasadila. Snad lidem bude stačit, že to není do očí bijící „Vyhrál jsem!“ Bude tam ten jen barevný proužek, který připomene umístění. Dostala jsem vlastně jen dvě medaile, které byly designově příjemně řešené z Hororamp skate contestu, Byl tam jemně naznačený rádius v kruhu a v barvě umístění. Je to na první pohled estetická věc bez nápisů. To jsou jediné medaile, které mám vystavené, zbytek je někde pod postelí.

Máte pocit, že se estetika medailí a trofejí postupně mění? Čím to je?
Pohybuji se ve světě skateboardingu, kde většina skejťáků něco vytváří, dělají hudbu, píšou, je tam hodně výtvarníků. I mě svým způsobem nakoplo ježdění k prohloubení snažení ve vlastní tvorbě. Je pravda, že se poslední dobou estetika cen mění. Trofeje jsou najednou připomínkou místa, lidí, prožitku a nejen sportu. Například český skejtový pohár nebo mistrovství české republiky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ to byly donedávna právě ty nevkusné papírové desky. Pak tu ale máme třeba Mystic Sk8 Cup, kde se dostávají krásné skleněné poháry. Rideři si tak domů odvezou kvalitní české sklo, které se navíc každým rokem designově trochu mění.

Myslím si, že jsou lidi už náročnější, nechtějí jen tak nějaké věci. Musí mít přesah. A to se netýká jen trofejí, ale i designu běžných věcí doma. Jsme zahlcení konzumem a potřebujeme se už začít obklopovat věcmi, které jsou víc speciální, jsou chytře a kvalitně provedené a nesou v sobě třeba i příběh. Což je skvělé.

Jezdíte na skateboardu, ale pracovala jste i na projektu, kdy jste na prkna kreslila. O co šlo?
Vytvářela jsem design skate desky pro Charge skateboards. Bylo to pro skejťačku Aničku Růtovou, která zároveň surfuje. Proto i na skejtové desce byly surfařské kresbičky. Její tým jí chtěl věnovat desku jako poděkování, že za ně jezdí. Oslovili mě hlavně proto, že chtěli, aby pro ni desku vytvořila jiná žena a nejlépe ze skejtového prostředí, která sama jezdí. Byla to vlastně podpora holčičího skateboardingu ve dvou směrech.

Ve skejtové subkultuře jste tedy známá tím, že se věnujete i výtvarné tvorbě?
Ano, dřív v Česku jezdilo málo holek, takže asi ani nebylo moc těžké mě najít. Ví se, že skateboarding ve své tvorbě často reflektuji. Teď už je to s počtem žen ve skateboardingu lepší. Od té doby, co je na olympiádě, se to rapidně změnilo. Najednou jezdí spousta mladších holek.

Mám pocit, že vždycky, když jdu kolem skateparku, vidím hlavně kluky, co jezdí.
Pořád je nás oproti klukům málo. Ale když jsem začínala, opravdu vůbec žádné holky nejezdily. Potkat holku na spotu byl malý zázrak. Ale poslední dobou už se to mísí a kluci jsou většinou vstřícní a holky podporují. I když na některých místech si stále jistí skejťáci myslí, že je to jejich království. A umí to dát najevo.

Nebylo by zajímavé, kdyby byly skateparky jen pro holky?
Existují akce, které jsou vyloženě pro skejťačky. Girls spin skate wheels a Female shred zaštiťují session čistě pro holky. Girl spin skate wheels se snaží dát prostor dokonce i tvorbě holek od skejtu. Pořádají výstavy, kde se prezentuje autorská tvorba a je to spojené s přátelským pojezdem. Takové akce byly například na výstavišti, kde byla výstava propojená i s breakdance a rapovým vystoupením. Také se udělaly výstavy v jízdárně na Císařském ostrově. Akce byla spojená s workshopy a opékačkou. To bylo moc fajn. Kluci byli všude vítaní, ale bylo to hlavně pro holky. Existují i školy jako Spot Skate Club s lekcemi skejtu čistě pro holčičky, které by se třeba před kluky styděly. Taky jsou teď v Česku čím dál častější i ženské lektorky, což je skvělé.

Čím se ve své tvorbě nejvíce zabýváte, když nejde o skejty?
Poslední dobou se věnuji právě pyrografii. Pracuji ale i s dalšími výtvarnými technikami jako malba, grafika, gravírování,...Teď mám v hlavě projekt, kde bych se chtěla zaměřit na harmonické propojení dřeva a kamene. Tematicky to mám celkem pestré, jsem otevřená všem výzvám, ale většina mé tvorby je inspirovaná osobními prožitky, pocity a krásami přírody. Vytvářím často drobná dílka, která mi pomáhají zachytit momenty, místa a detaily z přírody, které si chci uchovat a pamatovat. Tvořím hodně pro sebe z uměleckého nutkání, ale velkou radost mi dělá, když můžu svým uměním potěšit druhé. V poslední době je má tvorba značně propojená se skateboardingem a jsem tedy ráda, že se díky Běhej lesy dostávám i do jiné komunity a oblasti ze světa sportu.

Když se ještě vrátím k propojení umění a sportu, máte ještě jinou zkušenost?
Ráda upcykluji skateboardy, vlastní či nalezené. Takové, na kterých se už nedá jezdit, doplňuji je vlastní kresbou, malbou a podobně. Malovala jsem na ně například ohrožené květiny, nebo  Venuši jako oslavu ženství. Baví mě ten proces, kdy skate ztratil své hlavní poslání a můžu mu dát nové, vdechnout mu další život.

Neřekla byste, kolik lidí z této subkultury se aktivně věnuje výtvarné tvorbě. Skateboarding je dost kreativní záležitost. Je to i o kultuře těla, je důležitá estetika toho, jak člověk jezdí. Aby neměl trhané pohyby, měl správně dané ruce a vypadal u toho nějakým způsobem ladně a měl styl. Mění se i vnímání prostoru okolo sebe. Když člověk vidí nějaký kus města nebo přírody, už si podvědomě představuje, jak by to sjel. Dobrý skejťák má v sobě vysokou míru kreativity.

Jdete po ulici a říkáte si, to je skvělé zábradlí, kdybych měla skejt, tak to sjedu?
Najednou čtete to město jinak, koukáte na to jinýma očima. Přemýšlíte, kde se rozběhnout, jak to sjet. Často mi stačí si to jen představit, nejsem žádný rebel a vím, že některá místa se oskejtovat nedají a nebo na to nemám skills. Ale člověk se tím potěší.

Co říkáte na to, jak se změnila Vltavská?
To je dílo U/U studia. Vzali místo, které má potenciál a vytáhli z něj hravou interaktivní plochu, která je navíc hezká na pohled. A není to jen pro skejťáky, ale i pro bajkery. Líbí se mi, jak to udělali, ale je tam trochu problém se štěrkem po zimě. Kamínek je velký nepřítel skejťáků. Ale chápu, že se to musí posypat. Dělali třeba i skatepark v Řeporyjích a to je také hezky udělané, hlavně pro začínající ridery a nebo třeba menší skejťáky, na které ještě dohlíží rodiče.

A co les? Chodíte do přírody?
Určitě. Příroda je pro mě hodně důležitá. Když jsem se přestěhovala do Prahy, měla jsem z toho trochu těžkou hlavu. Moje oblíbená místa jsou většinou propojená s přírodou. Ta svoje jsem si tady už našla.

Která to jsou?
To se mění s časem. Ale poslední dobou je to místo okolo Rokytky. Je uzpůsobené lidem, ale dá se tam najít i kousek divočiny. Na začátku mě ale zachránily Kinského zahrady.

A jak jste na tom s běháním? Chystáte se zaběhnout si Lesy?
Dřív jsem běhala. Pak jsem ale začala jezdit na skejtu, ze kterého jsem si přivodila úrazy kolen, což se s během bohužel moc neslučuje. Ale čekám, až se to zlepší a znova začnu, třeba i s pejskem. Je to skvělý relax. Hlava přemýšlí najednou jinak než při chůzi. Ale tělo mi to zatím nedovolí. Takže seriálu Běhej lesy se budou účastnit pouze moje trofeje.

Kamila Zawadská pochází z Hané. Přes Hradec Králové a Litomyšl se dostala do Prahy. Odmala propojuje své dvě vášně, sport a umění. Říká o sobě, že je výtvarnice se spoustou plánů a snů. Poslední roky je její největší radostí skateboarding se vším, co k němu patří. Absolvovala Katedru výtvarné výchovy na Univerzitě Karlově a v současné době je učitelkou výtvarného oboru na ZUŠ Ratibořická.