Příběh běžce – Hana Bali Šoltésová: Co dokáže změna životního stylu a minus 30 kg na váze?
Hanka je výherkyně projektu PROMĚNY ROKU v kategorii Držák roku. A že je držák, potvrdila i na pěkně bahnivé trase letošního prvního závodu na Karlštejně. Změnila svůj životní styl a zhubla 30 kilogramů. Její boj s postavou začal před deseti lety a od té doby ušla velký kus cesty. Není profík, ale amatér pohodář, co se nebojí žádné výzvy, a díky svým bohatým zkušenostem teď pomáhá ostatním. Ve svém životě se řídí pravidlem - hlavně mít všechno na pohodu a užít si to.
Za všechno může Renča. Moje poradkyně, motivace, pohon, kamarádka, můj anděl. Díky ní to všechno začalo. Od mého dětství jsem bojovala s nadváhou. Až v 19 letech jsem díky dietě The 1:1 Diet a taky Renče zhubla.
Váhu jsem si nějakou chvíli udržela, ale životní změny jako těhotenství a pracovní návrat po mateřské mi váhu opět vrátily o pár čísel zpět. Po tomhle životním kolotoči vím, že už nikdy nechci mít o 30 kilogramů navíc. Po zdárném návratu na vysněnou váhu mě v loňském roce právě Renča přihlásila do Proměny roku. Projektu plného příběhů lidí, kteří změnili svůj životní styl, úspěšně se poprali s nelehkou situací a postavili se své váze čelem. Vyhrála jsem v kategorii Držák roku. Vítězství v Proměně bylo odměnou za ty roky a dalším milníkem na mé cestě.
Rozhodla jsem se sama stát poradkyní a pomáhat ostatním. Hlavně ženám, protože vím jak na ženský. Chlapy zatím nechávám ostatním. Jako poradkyni mě osloví nejčastěji silnější ženy. Kontaktují mě přes moje stránky, kde vidí všechny proměny před a po, domluvíme si schůzku, zváží se na speciální váze a prokonzultujeme stravování i jejich životní styl. Chci to dělat přirozeně tak, aby jim bylo hlavně dobře. Můžou mi napsat kdykoliv, třeba když chtějí šáhnout po brambůrkách. Moje bohatá praxe s hubnutím je moje největší přednost.
Zhubla jsem, vyhrála Proměnu roku, stala se poradkyní a pak Renča zase zaklepala na dveře a přišla s nápadem zaběhnout si Běhej lesy. A to byla další výzva, na kterou jsem nebojácně kývla a taky zkouška mého odhodlání. Protože jsem předtím běžecké kecky obcházela obloukem a běhu zatím nedala zelenou. Dostala jsem jasné instrukce „v sobotu v devět jdeme běhat”, tak jsem prostě vstala a šla. Napřed jsme uběhly tři kilometry, pak čtyři a pak byl závod na Karlštejně. Dohromady jsem před závodem vyběhla asi šestkrát. Taková lehká průprava na čtyřkilometrovou terénní trasu. Hlavně na pohodu, že jo.
Na Karlštejně jde všechno podle plánu. Na zahřátí běžím s dcerkou Amálkou dětský závod. Společně se z nás na 500 m stávají veverčata lesní smečky. Ta už si narozdíl ode mě připadá jako vítězka, když v cíli dostává dárečky. Od rána tu panuje táborová atmosféra, spousta aktivit pro děti i dospěláky, společná rozcvička, všude mokro, ale nejsou tu žádné bábovky a všichni se vzájemně povzbuzují.
Ve startovním poli mě nabíjí prvotní adrenalin. Stojím v zimě, v bahně, těším se až se zahřeju a přitom přemýšlím, jestli zvolit silničky na trailový závod v takovém počasí byla dobrá volba. Nebyla, stejně jako ty tři vrstvy oblečení. Z kopce se mi běží dobře, do kopce blbě. Kopec pro mě není dobrá motivace. Nemůžu se dívat před sebe, když vidím, co mi zbývá uběhnout, mám chuť spíš zastavit. Právě v tuhle chvíli potřebuju podporu od mého parťáka Martina. Před sebou mám les, cestu a tolik bahna, že čekám, kdy poběžím bosa. Běžet s takovým parťákem je k nezaplacení, hlavně když potřebujete tahat ze země. Když protnu pomyslnou cílovou pásku, uleví se mi. Mám splněno a stojím tam kupodivu i s botami. Hned se těším do tepla, do suchého a taky na další závod. Čím horší podmínky, tím lepší vzpomínky. Intenzivnější rozhodně.
Při závodě jsem si říkala, že už na to prdím, ale nedá mi to, boty jsem vydrhla ve vaně a už se vidím na Jizerské. Nejsem běžec závodník, ale běžec amatér, co chtěl zažít závodní atmosféru nasáklou přírodou a všudypřítomnou pohodou. K běhání mě dokopal právě závod na Karlštejně a moje Renča. Chtěla jsem si to hlavně užít, žádný stres. Jako všechno v životě. A jsem vděčná, že se to povedlo. Díky za takové závody, za tu péči a starostlivost o závodníky ze strany organizátorů. Spousta dárečků, vzpomínek, aktivit, pozitivní atmosféry a milých slov.
Na základce jsem nesnášela osmistovky a teď můžu s radostí doběhnout na nákup. Nepotřebuju brusle ani kolo, stačí nohy a můžu vyběhnout. Kdykoliv a kdekoliv. Třeba s dcerkou Amálkou na kole. Udržuji si tak postavu a taky si díky tomu můžu dát větší svačinu, a navíc běh prostě dělá pěkná těla. Zhubla jsem 30 kilogramů a jsem maximálně spokojená. Držím si svůj jídelníček a běh mám jako koníček. Když jsem naštvaná, zaběhám si, udělám zdravou dobrou večeři a je mi dobře. Všem zdravým i nemocným bych doporučila jít se proběhnout. Běh je lék a energie pro tělo i pro duši.
