Příběh běžce – Barča Názlerová: Zážitek nemusí být pozitivní, ale hlavně intenzivní. Na Běhej lesy jsem našla přátele i samu sebe

Barčo, podle našich záznamů jsi poprvé na Běhej lesy startovala už v roce 2019 v Lednici. Vzpomeneš si ještě, co tě tehdy na závod přivedlo a jaký byl tvůj první dojem ze závodu?

Ten závod si pamatuju moc dobře. Byla jsem dost vyjukaná, protože jsem nikdy neběžela žádný trailový závod a takhle delší jen jeden. Taky v zázemí jsem nevěděla kam dřív koukat, všechno bylo úplně jinak, než jsem do té doby z těch svých pár závodů znala. Takže respekt, strach, nervozita, tyhle pocity u mě převládaly.

Pokud počítám dobře, na kontě máš už 38 závodů Běhej lesy, z toho 21 individuálních vítězství a další tři na Týmovce. Když se za tou cestou ohlédneš, co pro tebe Běhej lesy znamenají dnes?

Wau, to letí, to máš lepší přehled než já (smích). Když se na tuhle cestu koukám zpětně, význam Běhej lesy se pro mě v průběhu dost změnil. Dneska pro mě jsou místem, kde se cítím jako doma, mezi svými, jak se říká. Našla jsem tady ale nejen opravdové přátele, ale hlavně samu sebe.

Už v 18 letech ses stala Lesů paní a loni jsi celkové vítězství přidala znovu. Uvědomovala sis tehdy, jak výjimečný výsledek to v tak mladém věku je?

Upřímně tehdy jsem si to tolik neuvědomovala, ač to pro mě byl největší úspěch mé běžecké kariéry. Hodně to pro mě znamenalo ale už tehdy a snad ještě více teď.

Když se postavíš na start Běhej lesy, málokdy chybíš “na bedně”. Cítíš dnes už před závodem určitý tlak na výsledek, nebo si dokážeš pořád běžet hlavně pro radost?

Právě naopak, tlak cítím čím dál menší a to proto, že tlak si na sebe děláme hlavně my sami a já jsem se za těch několik let už trochu naučila pracovat s hlavou a svou psychikou. Zjistila jsem, že nejvíc záleží na lidech a na zážitku a závod si stejně nejvíc užiju a nejlepšího výsledku dosáhnu, když si nastavím hlavu na to, že si to jdu hlavně užít a nechat tam vše, to bych jinak nebyla já.

Samosebou těsně před výstřelem tam lehká nervozita je, ale to jen potvrzuje fakt, že mi na tom závodě záleží. Pomáhá nabudit a podat co nejlepší výkon.

Kromě trailů jsi stále věrná i dráze a máš za sebou skvělé časy na 3 000 m, 5 000 m nebo letos nově i půlmaraton. V čem je pro tebe největší rozdíl mezi závodem na dráze a během v lese?

Rozdíl je pro mě v nejvíc asi v atmosféře a náladě kolem. Právě tím se pro mě dráhové a trailové závody nejvíce odlišují. Je to to sdílení a vzájemná podpora, zájem mezi soupeři, bezstarostné konverzace po doběhu a všeobecná radost, že se můžeme zase jednou zničit (smích). Dráhu oproti tomu vnímám trochu více soustředěnou a zaměřenou na výkon. Nechápejte mě špatně! Skvělí lidi jsou všude a fandí se všude, jen ta atmosféra není na dráze tak uvolněná a komunita tak otevřená všem.

Co ti trailové závody dávají, co na dráze nezažiješ? A naopak, co si z dráhy přenášíš do terénu?

Trail mi dává svobodu, čas v mém milovaném lese nebo na horách. Taky se na trailových závodech více zmáčknu a vydám, a to je pocit, který mám trochu masochisticky ráda a je návykový. Z dráhy jsem si odnesla převážně techniku běhu jako takového, rychlost a preciznost. A trochu zkrácenou levou nohu (smích).

Každý běžec zná i závody, kdy to nejde podle plánu. Zažila jsi na Běhej lesy nějakou krizi nebo závod, který tě hodně bolel, ale o to víc si ho pamatuješ?

To si piš. Není to možná kolikrát z fotek a videí vidět, ale pár závodů se mi skutečně nepříjemně zapsalo pod kůži. Dlouhou dobu pro mě byla takovou zakletou komnatou Lednice, kterou jsem si 2x protrpěla, jednou skoro zkolabovala a dobíhala se zimnicí. Posledním takovým závodem pro mě byla letošní Týmovka 2026, kdy bylo prvních pár dnů po delším období chladna opravdu horké letní počasí, to je pro mě vždycky kámen úrazu. Dobíhala jsem opět se zimnicí a nebýt parťáků, kteří mě v cíli křísili, tak tam ležím dodnes. Krom kolapsu jsem zde měla ještě silné křeče v břiše, a to jak známo taky není úplně příjemné při běhu. Přesně tyhle závody si budu pamatovat do konce života a stejně se na ně přihlásím znovu, protože zážitek nemusí být pozitivní, hlavně, že je intenzivní.

Běhej lesy nejsou jen o výsledcích, ale i o lidech okolo. Jak důležitá je pro tebe komunita na závodech a přátelé, které tam potkáváš, třeba tým MCSCH?

Jak jsem již zmiňovala, je to pro mě v současné době to nejdůležitější, pro co na BL mířím. Získala jsem zde přátele, které se nebojím označit svou druhou rodinou, třeba ztraceného tátu Přému, kteří mě berou a mají rádi takovou, jaká jsem. Jsme tu pro sebe navzájem, podporujeme se, fandíme si a máme se prostě rádi.

Taky jsem se spřátelila s organizačním týmem a díky tomu získala vhled do toho, jak je organizace takového závodu náročná a mám k nim ještě větší obdiv, než jsem kdy měla. To úsilí, čas a energie, co do každého závodu vkládají je neskutečná.

Máš mezi zastávkami Běhej lesy svou srdcovku? Je nějaký závod, vítězství nebo moment, který se ti vybaví jako první, když se řekne tvoje nejhezčí lesní vzpomínka?

Mou nejhezčí lesní vzpomínkou je první ročník Týmovky, která se běhá na mé milované lokalitě – Vysočině. Konkrétně se mi jako první vybaví moment, kdy vstávám ve 4 ráno po 20 min spánku abych o pár desítek minut později probíhala s rukama nad hlavou chladnou cílovou rovinkou Týmovky s naším vítězným týmem. Pak se objímáme v cíli a já mám prostě jen neskutečnou radost, že můžu být přesně teď a přesné tady s těmihle lidmi.

Týmovka a další štafety jsou úplně jiný formát než klasické závody. Co tě na týmovém běhání baví a jaké to je najednou neběžet jen za sebe, ale za celý tým?

Baví mě přesně ten tým, to že se najednou z individuálního sportu stane týmový, ta atmosféra se tím ještě umocní. Samozřejmě je to větší zodpovědnost a zároveň to nutí k ještě většímu úsilí, člověk pro tým na trati prostě nechá 100 % toho, co má.

Jaké to je v tomhle věku běhat trailové závody, kde je často nižší zastoupení lidí v podobném věku?

Upřímně jsem nad tím nikdy takhle nepřemýšlela. Mohlo by se zdát, že je pak jednodušší se dobře umístit. Není to ale tak.  Jednak se na BL sjíždějí často jedni z nejlepších českých atletů a trailových běžců, ale také samozřejmě záleží, s kým se porovnáváte. Pro mě to ale o tomhle není, neřeším, jestli je někomu 18 nebo 48, stejně tak jestli je to žena nebo muž. Pořád je to soupeř, kterého bych chtěla předběhnout.

Co bys vzkázala mladým běžkyním a běžcům, kteří se třeba bojí postavit na start, protože mají pocit, že tam ještě nepatří nebo nejsou dost dobří?

Každý někde začínal a nejtěžší je udělat první krok, potom to jde samo. Taky, že my lidi jsme sobci a koukáme často převážně sami na sebe a na své výkony. Ale hlavně – jednou zkusíš, pochopíš a už neodejdeš. Tak doražte, všichni! Na startovní čáře, ahoj!