Příběh běžce - Tomáš Dobeš: Titul je pro mě potvrzením, že když se chce, tak to jde. Kdo se přidá, pochopí

Tome, na začátek – jaké byly vlastně tvé začátky s běháním a co tě přimělo k přihlášení na tvé první závody?

V minulosti jsem rád cestoval a toulal se po horách. To se ale změnilo v říjnu 2015, kdy se nám narodila dcera Zuzana. Najednou se hodně věcí točilo kolem ní a na celodenní výpravy do hor nebyl čas. Potřeboval jsem výlety zrychlit, a proto jsem postupně začal běhat. 

Pamatuješ si ještě na svůj úplně první závod Běhej lesy v roce 2016? Co tě tehdy na start přivedlo a čím tě seriál chytil?

Pracuji v lékárnách Dr.Max, který je jedním z dlouholetých hlavních partnerů Běhej lesy. Logická volba tedy byla zapojit se do tohoto seriálu a myšlenku péče o zdraví podpořit. Přihlásil jsem se tedy v následujícím roce na Bílou, kterou mám ze všech závodů nejblíže. A ať to stojí za to, rovnou na 20 km. To, že jsem doběhl v čase pod dvě hodiny, mne povzbudilo a následovaly přihlášky na další závody.

Letos jsi na Bílé dosáhl jako první v historii na 100 startů v závodech Běhej lesy a Behaj lesmi. Docházelo ti už před startem, že půjde o tak speciální moment?

Nečekal jsem, že to bude taková speciální událost. Chystal jsem se oslavit si to po doběhu s kolegy v našem stánku Dr.Max a trochu z legrace jsem si večer předem připravil všechny medaile. Když mi je syn Martin pomáhal spočítat, pořád mi 5 medailí chybělo. Nakonec jsem je našel v bedně s poklady ještě ze starého bytu. To, že to podpoří i pořadatelé, mi došlo až na startu, kdy mě moderátor Michal pozval dopředu a předal mi mikrofon.

První závod jsi běžel v roce 2016 právě na Bílé a symbolicky jsi tam letos uzavřel i svou stovku. Byla to od začátku promyšlená mise, nebo krásná náhoda?

Stejně jako loni i letos se snažím dosáhnout titulu patnácteráka. Načasování stovky na Bílou jsem tedy neplánoval, běžím postupně všechny závody, a tak to prostě vyšlo. Když jsem zjistil, že to bude právě tady, měl jsem ohromnou radost.

Po závodě jsi říkal, že Bílá je pro tebe srdcová lokalita. Co pro tebe právě tenhle závod a Beskydy znamenají?

V tomto kraji jsem se narodil, a i když jsem v minulosti hodně cestoval ať už pracovně nebo na soukromých cestách, vždy jsem se rád vracel zpět. Jsem tady doma a mám to tady rád!

Získal jsi jako první titul Diamantového jelena ve Srubu mistrů, tedy metu, za kterou už v Běhej lesy nic vyššího není. Jaký je to pocit a co pro tebe tenhle titul znamená?

Letos je léto nadprůměrně teplé a podmínky pro běh jsou tím složitější. Bezprostřední pocit je tedy radost, že jsem všechny ty závody uběhl, i když to někdy byla dřina. Titul je pro mě potvrzením, že když se chce, tak to jde. Věřím, že v příštím roce bude slavit svůj stý závod i Jirka Synek. Moc mu to přeji. U něj to bude o to hodnotnější, že často dobíhá závody i na stupních vítězů.

Přestože neběháš primárně na výsledky, často si vybíráš nejdelší distance, včetně náročných extra dlouhých tras jako třeba Jizerská 50. Co tě na dlouhých trasách tolik láká?

Všechny trasy na Běhej lesy vedou krásnou přírodou a většinou i po zajímavých místech. Rád si užívám delší běh, abych toho viděl a zažil co nejvíce. Jedině tehdy, když běžím tu nejdelší trať, mám jistotu, že jsem využil svou účast na maximum.

Když se ohlédneš za stovkou startů, vybaví se ti jeden závod nebo moment, který pro tebe zůstává nejsilnější?

Vybaví se mi nejméně sto silných zážitků. Příjemné chvilky nabízí příroda, vybaví se mi třeba krásný západ slunce na nočním závodě v Topolčiankách nebo hezká duha po dešti na Jizerské. Radostné situace přináší také přátelská atmosféra mezi běžci i mezi pořadateli, vzájemné povzbuzování a hecování. Nejsilnější momenty jsou ale spojené s Týmovkou, to se veškeré nadšení a euforie násobí osmi členy týmu. Letos mě také na všechny české a některé slovenské závody doprovází rodina, obě děti běhají dětské závody Dr.Max a žena Lenka je aktuálně v první desítce pořadí Lesů paní na střední trati. Je skvělé zažívat atmosféru na závodech společně.

Běhej lesy jsi spojil i se slovenským seriálem Behaj lesmi, jsi členem tamního “Zrubu majstrov” a ani tam na tom vůbec nejsi špatně. Jak vnímáš propojení české a slovenské lesní smečky?

Během těch odběhaných kilometrů, mimochodem na Běhej lesy a Behaj lesmi jsem jich podle statistik už odběhal 2325, jsem získal spoustu přátel jak v Česku, tak i na Slovensku. Mám také pocit, že každý rok přibývá účastníků, kteří střídají závody v rámci obou seriálů. Díky tomu to už nevnímám jako dvě samostatné smečky, ale jednu smečku společnou. Vrcholem propojení jsou pak patnácteráci, kteří absolvují všechny závody v obou seriálech v daném roce, smekám před všemi, protože vím, že skloubit všechny termíny s pracovním a rodinným kalendářem vůbec není jednouché.

Za těch deset let se seriál hodně proměnil. Co se podle tebe změnilo nejvíc a co naopak zůstalo stejné od tvých prvních závodů?

Za ty roky vidím velký posun v profesionální organizaci ze strany pořadatelů a partnerů. Servis během závodů je vynikající a pokud se náhodou někdy něco nepovede, vždy vidím snahu to co nejrychleji vyřešit. Ono to asi s přibývajícím počtem účastníků ani jinak nejde. Co se ale nezměnilo je kamarádský duch a přátelská atmosféra na každém závodě.

Co bude dál, když už máš stovku a titul Diamantového jelena? Máš před sebou další výzvu, třeba další stovka, nebo je teď hlavním cílem dál si závody užívat?

Moje výzva je závody si i nadále užívat. A také přinášet inspiraci svým dětem nebo vlastně komukoliv dalšímu, že pravidelný pohyb může přinášet spoustu příjemných zážitků a nových kamarádů. A že to nemusí být vždy jen o tom být na stupních vítězů, ale že dává smysl běhat si i jen tak pro radost. Účast na závodech Běhej lesy může běhání dát další silný rozměr. Kdo se přidá, pochopí.