Příběh běžce – Jana Trávníčková: Z čínské sedmitisícovky až na vrchol Běhej lesy

Můj běžecký příběh se začal psát v únoru 2022, ale cesta k běhání byla poněkud spletitá. Byla jsem celoživotní běžecký začátečník a běh mě vlastně nikdy moc nebral, nic mě na něm nebavilo a ani mi nikdy nijak zvlášť nešel, takže zůstalo maximálně u běhání kolem paneláku s klukama, když jsem byla děcko. A postupně vymizel běh z mého života úplně.

Život postupoval dále a po seznámení s manželem jsme objevili svou vášeň-byla to nekonečná láska k horám všeho druhu. Podařilo se nám vystoupat na Mont Blanc, Elbrus, Kilimanjaro a spoustu dalších, ne tak zvučných, o to krásnějších a vylidněných vrcholů. Velký milník našich výstupů se stala první šestitisícovka v Bolívii, následovala další v Indii, Nepálu a Kyrgyzstánu. Vždy jsme si vystačili sami bez průvodců a bez nosičů (vyjma hor, kde jsou povinní). Jen se stanem, spacákem, vařičem, týden starým chlebem a paštikou. Veškerý svůj volný čas jsme trávili v horách, ať už na kolech, na ferratách, nebo při vysokohorské turistice. Pak jeden kamarád organizoval expedici na sedmitisícový vrchol v Číně a my měli tu čest postavit se na vrchol 7546 m vysoké hory Muztagh Ata.

A když to vypadalo, že budeme mít možnost se mrknout ještě výš, plány se změnily a já otěhotněla. Nebylo to zcela plánovaně, ale když už jsme se do toho pustili, tak jsme to vzali šmahem a během tří a půl let se nám narodily dvě dcery a nakonec syn. Myšlenky vrátit se zase do hor mě opustily, protože za prvé jsem cítila vůči dětem velkou zodpovědnost a za druhé se nám syn narodil s dětskou mozkovou obrnou. Naštěstí ho postihla jen lehčí forma, kdy má slabší pravou polovinu těla, ale i to s sebou přináší časově a vlastně i finančně náročné rehabilitace a pobyty v lázních.

A už se pomalu dostávám ke svému začátku v běhání. Jasný, že jsem někdy měla splín a měla tendenci si nalít sklenku vína a trochu vypustit páru, když už toho bylo moc, ale jelikož alkohol semlel oba moje rodiče a oba ten souboj s ním prohráli, touto cestou jsem jít nechtěla. Ve finále jsem alkohol vysadila skoro úplně, protože jsem po něm měla těžké spaní.  Ale pořád jsem si říkala, že když mám nějakou slabší chvilku a není mi do zpěvu, jak to jen udělat, abych tu těžkou energii ze sebe dostala.

A psal se 26. únor 2022 a já vyběhla poprvé ven, táhlo mi na 37 let, měla jsem starý křusky na nohách, ale pamatuji si na to, jako by to bylo včera. Když jsem manželovi oznámila, že se potřebuju vyvětrat a jdu si zaběhat, koukal na mě jak na blázna. Cítila jsem se tak silná, ale neuběhla jsem ani jeden kilometr, vše mě píchalo, po tom necelém kilometru jsem se asi 10 minut vydýchávala v parku a pak zase kilák domů. Po 6 týdnech jsem si koupila levné hodinky a ty mi ukázaly, že 3–5km trasu zvládnu v tempu 7:11/km a já se cítila jak děsnej king.

Postupně jsem kilometry navyšovala, snažila se do toho rubat rychleji a rychleji a celé to bylo velké špatné, takže jsem si přivodila klasické běžecké koleno asi po 4 měsících běhání. Byla jsem přihlášená i na Jizerskou (23 km) v srpnu, koleno mě stále bolelo, ale jelikož bydlíme nedaleko, vyjeli jsme na své první závody Běhej lesy alespoň s dětmi. Prostřední dcera si vyběhala čestné poslední místo se Supermaxem, ale děti byly nadšené, tolik stánků, kde si mohly vysoutěžit nějakou dobrotu nebo hračku. Byl to krásný den a řekla jsem si, že se sem prostě vrátit musíme. Od října téhož roku jsem zase začala koleno zatěžovat, vrátila jsem se zpátky na začátek, už se tolik neupínala na tempo, ale běhala si jen tak pro radost a vyvětrat hlavu a myšlenky.

A v roce 2023 jsme se přihlásila celá rodina na komplet všechny závody Běhej lesy a já si v Brdech střihla svůj úplně první závod. Krátkou, krásně běhatelnou trasu a i když nejstarší dcera má z tohoto závodu fotky, jak bulí, protože už byla úplně KO, rozhodli jsme se, že těch závodů objedeme víc. Ze začátku nás jako support doprovázel manžel, ale nakonec mu to taky nedalo a pár posledních závodů si střihnul i on. Já se nakonec toho roku stala poprvé Osmerákem, dětem to bohužel zdravotně nevyšlo. Po Týmovce jsem přesedlala na delší tratě, protože mi vyhovují více, nejsem žádný sprinter, prvních 10 kilometrů mívám krizi, takže na dlouhých jsem se cítila lépe. Po první sezoně už jsem měla samozřejmě Garminy a během zimních měsíců se připravovala s virtuální trenérkou Amy.

V únoru 2024 jsem poprvé v životě uběhla desítku pod 50 minut a najednou začala sezóna a já zvládla hned v květnu v Brdech půlmaraton s převýšením v tempu pod pět minut na kilometr. Nechápala jsem. A jelikož i Karlštejn se celkem povedl, začalo mě okolí hecovat, ať zkusím přece jen se umístit nějak dobře v celkovém pořadí závodů. Přiznám se, že ve finále to byl pro mě spíš stres, protože na tohle nemám stavěnou hlavu. Navíc Týmovku pak vynechalo dost dobrých holek, takže to vypadalo, jako bych byla našlapaná, protože jsem vedla tabulku, ale okolí tohle nevysvětlíte. Na Klínovci přišel další velký stres – dostala jsem černé startovní číslo. A teď jsem si říkala: “ty vogo, já, takovej lůzr a mám stejné číslo jako třeba Přemek?!” Tento rok k nám byla štěstěna přívětivá – děti nebyly nemocné, všichni jsme se stali Osmeráky a já neuvěřitelně vybojovala titul Lesů paní.

Rok 2025 byl pro mě takový bramborový – byla jsem celkově 4., a asi na 4 závodech jsem ve své kategorii měla bramboru. Forma byla jako na houpačce a na nějaké velké výsledky to nevypadalo, tak jsem si řekla, že tedy zkusím Jizerskou 50, neb mi o nic nejde a musím říct, že tu sezónu jsem si neskutečně užila. Opět jsme se celá rodina stala Osmeráky a navíc dcery chtěly běhat i nejkratší „dospěláckou“ trasu. V září jsem zase na chvilku „přičuchla“ k horám a s kamarádem jsme se vydali na skok do Alp na Gran Paradiso.

Na sezónu 2026 jsme už zase přihlášení všichni, tak uvidíme, co tento rok přinese. Děti se těší, že zase budeme celá rodina pohromadě, protože ty dny patří jen nám. Já bych si tentokrát ráda zkusila extra dlouhé trasy. Moje nejoblíbenější věc na závodech je ale doběh do cíle, když vidím, jak mi zbytek rodiny a někdy i kamarádi fandí a jak jsou dojatí, když to zmáknu dobře. Bez podpory, která se mi dostává zejména od manžela, by to prostě nešlo. A za to jsem mu moc vděčná. Zároveň poslední dobou cítím, že běh mi vyplňuje díru v srdci po vysokých horách a já věřím, že až děti vyrostou, tak se do nich zase vrátím.