Příběh běžce - Dušan Šebek: Zimní i letní Jizerská jsou pro mě tradice. Letošní závod jsem málem vzdal

Dušane, vzpomínáš si ještě na úplně první start na letní Jizerské v roce 2014?
Ano, vzpomínám. V tom roce 2014 to, myslím, byl nultý ročník jen na trase přibližně třiadvaceti kilometrů. Nicméně tehdy jsem se moc těšil, protože díky nadšencům, kteří se rozhodli uspořádat i letní variantu, se mi splnilo přání zažít si Jizerskou bez běžek.

Kdy sis řekl, že z toho nebude jen jednorázový zážitek, ale poběžíš příští rok znovu?
Jestli mi paměť slouží, tak v roce 1997, díky náhodě, jsem měl možnost poprvé vyzkoušet tradiční zimní Jizerskou. A hned na poprvé jsem se do Jizerských hor zamiloval. Od té doby, pokud zdraví a počasí dovolí, je to pro mě velmi hezká tradice. A díky tomu ani letní varianta neměla šanci se vymanit z mého srdce a byla hned od prvopočátku prostě odsouzená k tomu stát se rovněž tradicí.

Jsi jediným závodníkem, který zatím byl u všech ročníků. Změnily se nějak za tu dobu závody na Jizerské z tvého pohledu?
Mně už ty ročníky tak trochu splývají. Ale ano, závody se měnily a stále mění. Hodně přibylo závodících. Rozšířila se nabídka tras, díky nimž se mohou v nějaké podobě zúčastnit celé rodiny. Já si vzpomínám i na první start mé dcery Josefiny někdy před deseti lety, kdy jsem ji fandil na trati 500 metrů a společně jsme si užívali skvělou atmosféru a vzájemně se podporovali v závodění.

A pak vzrostl počet partnerů, kteří závod podporují, zvýšil se i počet dobrovolníků a díky těmto všem je Jizerská skvělou akcí. Změnu, která mě potěšila, byla transformace z hromad jednorázových plastových kelímků na jeden „gumový“ kelímek pro opakované použití. Já ten jeden svůj používám už několik let. I když od letoška mám další do rezervy (smích). Při vyzvednutí startovního čísla v pátek večer jsem s poděkováním a pousmáním odmítl nabídku k zakoupení kelímku. A v sobotu přibližně pět minut před startem, jsem si uvědomil, svůj letitý kelímek jsem zapomněl doma. Takže sprint ke stánku s výdejem startovních čísel, zakoupení nového kelímku a sprint zpět na start.

Od roku 2015 jsi pokaždé zvolil trasu na 50 km. Vzpomínáš si na tu premiéru? Měl jsi už zkušenost s nějakým podobným závodem, případně jak ses připravoval?
Ano, vzpomínám si na premiérový závod na nejdelší trase. Na trať jsem se tehdy vydal bez nějakého konkrétního cíle. Prostě běžet, občas se pokochat krásnou krajinou a závod dokončit. Podobný závod jsem do té doby za sebou neměl. A co se přípravy týkalo, tak ta proběhla v podobě nepravidelného a nijak nespecializovaného tréninku. Prostě si jít zaběhat alespoň třikrát do týdne. A minimálně jednou týdně zařadit delší běh mezi dvaceti až pětatřiceti kilometry. Jednalo se ale primárně o přípravu na jarní klasický městský maraton, ten pražský květnový. No a když už jsem trochu potrénoval a odběhl si v květnu další z maratonů, tak by byla škoda nevyužít situaci a dát si pravidelně na konci letních prázdnin i  Jizerku, a navíc v krásném prostředí hor. Jinak moje běhání, se kterým jsem mimochodem začal až někdy kolem třicátého roku svého života, bylo vždy postavené primárně na pocitu „běhání mě baví“ a „běhám, protože mi to čistí hlavu“. Nejraději mám běhání, jak já říkám, za nosem a ideálně v přírodě po lesních a polních cestách, necestách a celoročně.

Nemohlo nám uniknout, že jsi také pravidelným účastníkem Padesátky zimní. Je to, kromě trasy, v něčem podobné letní variantě nebo jsou to dvě odlišné disciplíny?
Pro mě to jsou dvě odlišné disciplíny. Minimálně v tom, že na zimní variantu nastoupím obvykle bez přípravy na sněhu. Prostě vezmu běžky a hurá rovnou do stopy Jizerské 50 v den závodu. A podle toho taky ten výkon vypadá (smích). Jak někteří ostřílení laufaři poznamenávají s úsměvem k mým výkonům „ty jsi musel na těch běžkách couvat“.
Samozřejmě, že bez určitého tréninku to nejde. Nebo možná jde, ale variantu bez přípravy jsem nikdy nepokoušel. Stavím hlavně na suché přípravě, tedy běhání a příležitostně během léta a podzimu vytáhnu provětrat kolečkové lyže.

Co je podle tebe těžší – běžet 50 km v létě, nebo je odjet na lyžích v zimě?
Pokud budu mluvit o sobě, tak s ohledem na předchozí otázku, je pro mě těžší objet to na lyžích. Avšak pokud má někdo příležitost k pravidelnějšímu tréninku na běžkách a má dobře zmáknutou techniku, tak bych si dovolil napsat, že těžší bude běžet v létě po svých. Jinými slovy, když obstojně trefím mázu, tak jako amatér se mohu ve sjezdech vydýchat a díky gravitaci se na některých úsecích svézt, kdežto v létě musím i z kopce kmitat nohama.

Jak bys popsal tuhle legendární trasu někomu, kdo ji vůbec nezná?
Velmi stručně, krásná krajina, hezká trasa a žádné extrémní kopce. Vřele doporučuji.

Byla někdy chvíle, kdy jsi byl blízko tomu, že to vzdáš? Jak se s takovými momenty vypořádat?
Ano byla taková chvíle a zrovna letos (smích). Sice počasí bylo víc než ideální, příprava hodně podobná těm v předchozích letech. Výbava také dobrá. Strava a spánek v průměru jako obvykle a podle mého v normě. Před startem jsem nepociťoval nějaký zásadní problém. Přesto přibližně od desátého kilometru jsem začal vnímat, že se něco hodně mění. Jako když na Vás něco leze a silný pocit, že je rázem všechno špatně. Chvíli mi trvalo, než jsem si to v hlavě dokázal trochu srovnat nepropadnout panice a zkusit vymyslet nouzový plán. Pokud nechci úplně vzdát, tak zkusím hodně zpomalit a prostě jen dokončit. Vyšlo to. Doklusal jsem zlomený do cíle lehce po šesti hodinách. Můj zdaleka nejhorší čas za všechny ročníky. Ale s velkou zkušeností a teď s odstupem času také s dobrým pocitem, že jsem to nevzdal.

Dalo se i přesto na letošní Jizerské najít něco pozitivního? Přece jen šlo o rekordní závod.

Navzdory zmíněnému trápení na trati, hodnotím i tak letošní ročník pozitivně. Jizerskou máme vždy spojenou minimálně s pobytem na celý víkend. Zvládneme více aktivit a moc se nám v Jizerkách líbí.

Utkvěl ti v hlavě speciálně nějaký ročník, který předčí ty ostatní?
Dva ročníky. Ten, když dcera běžela svou dětskou trať a skončila na bedně a pak ten, když se přidala k závodění i partnerka Lenka a ačkoliv není velký nadšenec do běhání, tak si splnila osobní výzvu a obstojně si střihla trať na jedenáct kilometrů.

Vyzkoušel jsi i jiné naše závody, třeba Boletice, Brdy, Karlštejn. Jak se ti líbily?
Ano, v minulosti Boletice, především proto, že i tam byla dlouhá trasa. Brdy pak protože je to můj blízký rodný kraj. A Karlštejn pak hlavně proto, že to mám tzv. za humny. Všechny trasy mají své kouzlo. A jak jsem již zmínil, nejraději mám běhy v přírodě, a to akce Běhej lesy prostě nabízí.

Jak se na tak dlouhou trasu připravuješ teď? Máš tréninkový plán, nebo prostě běžíš na zkušenosti?
Obvykle, pokud zaměstnání a další povinnosti a především zdraví dovolí, snažím se alespoň třikrát za týden jít běhat. A občas zařadit dlouhý souvislý běh, jednou za týden zařadit rychlé úseky a výběhy do kopce. To je pro mě určité minimum se kterým si troufnu jít do závodu, jako je Jizerská a vím, že bez vážnějších komplikací závod dokončím. A s přibývajícími lety a odběhanými maratony je to celé také o běhu na zkušenost.

Co bys poradil někomu, kdo se chystá uběhnout svých prvních 50 km?
V přípravě bych doporučil to, co už bylo vysloveno a napsáno nesčetněkrát. Pravidelnost v tréninku, vyvážená strava, dostatek spánku, postupně navyšovat vzdálenost, trénovat v terénu a poctivá regenerace. A pro samotný závod považuji za velmi důležitou i mentální přípravu. Třeba rozdělit si trasu na úseky. Místo „ještě 40 km“ si řekni „do další občerstvovačky“ nebo „jen 5 km do dalšího kopce“. A připravit se na krizi. Během závodu přijde slabší chvíle. Mějte plán – třeba oblíbenou písničku, mantru nebo vzpomínku, která tě motivuje. A co se týká výbavy, tak hlavně boty ověřené a rozběhané. Oblečení funkční, vrstvené, podle počasí.

Co ti běhání dává do běžného života – mimo výsledky a medaile?
Nejvíc mi dává radost z pohybu, respektive pomáhá pročistit hlavu, dobít mentální energii a tím lépe zvládat různé každodenní aktivity, výzvy, nástrahy nejen v zaměstnání.

A nakonec to nejdůležitější – dvanáct ročníků za sebou je úctyhodná série. Uvidíme se na startu i příští rok?
No jasně, že jo! Bude-li sloužit zdraví, tak moc rád dorazím i příští rok.