Příběh běžce - Ivana Králová: Po shození přebytečných kil je pro mě 10 kilometrů standard. Chtěla jsem hlavně stíhat svému synovi

Ivo, kdy a proč jsi se rozhodla, že je čas na změnu? Co tě k tomu vedlo?
Je to zpět necelé dva roky, když synovi byly čtyři roky a začalo období, kdy chtěl jezdit na kole, nebo si jít hrát na dětské hřiště. Jenže tím, že jsem měla nadváhu, tak jsem sice šla, ale u toho jsem hrozně funěla a skoro vůbec se mi nechtělo dobrovolně. A potom, co mě potkávali lidé a ptali se, jestli čekáme další přírůstek do rodiny, jsem si řekla, že s tím musím něco udělat.

Zmínila jsi, že hlavním impulsem byl tvůj syn. Můžeš nám o tom říct víc?
Jak už jsem zmínila, mojí hlavní inspirací byl můj syn, který už od malička byl více akční a já mu pomalu nestačila. Hlavně jsem chtěla být ta pěkná mamina, co stíhá a i dobře vypadá. Takže teď ho tahám spíše já ven, na kolo a na různé sportovní aktivity.

Jaká byla tvoje cesta? Co všechno změna životního stylu obnášela – fyzicky i psychicky?
Cesta k lehčímu já byla náročná hlavně psychicky. Sport mi nikdy nevadil a vždy jsem něco dělala. Ale nejtěžší bylo dodržovat nějaký jídelníček a zároveň vařit pro zbytek rodiny. Manžel zdravému životnímu stylu nepropadl, takže jsem ani nic zdravého nevařila. Ale já byla rozhodnutá, v hlavě jsem si srovnala své priority a tak jsem to zvládla.

Pomohla ti k proměně i výživová poradkyně paní Renáta Dufková, která má prsty už v několika "proměnách", které mají spojitost s Běhej lesy. Jaký byl její přístup a co ti dalo tohle vedení?
Dalo by se říct, že v mé proměně má Renča taky prsty, ale v mé cestě mi pomáhala primárně Hanka Bali Šoltézová, která se stala novou poradkyní pod vedením Renči. Naučila jsem se správně jíst a hlavně mě stále motivovaly. Pokud už jsem byla na konci svých sil, dokázaly mě znovu nakopnout a já zase fungovala.

Běhání se stalo důležitou součástí tvé proměny. Jak ses k němu dostala?
S běháním jsem začala laškovat v období Covidu. Byl to jediný sport, který se mohl vykonávat bez nějakých zákazů a příkazů. Ale tím, že jsem měla nadváhu, tak to moc dobře nešlo. Běhala jsem 10 km i více, ale stále to bylo s mírným utrpením.

Jak k běhání přistupuješ dnes? Pociťuješ pokroky a máš snahu se dále zlepšovat, nebo to bereš jako způsob, jak se udržet v psychické i fyzické pohodě?
Po shození přebytečných kil běhám jako laňka a 10 km je pro mě standard, který běhám třikrát v týdnu, a cítím se v pohodě. Krásně si u toho vyčistím hlavu. Takže to neberu jako nutnost, ale jako relax. Samozřejmě tím, jak se člověk zrychlí shozením kil, tak chce lepších a lepších výsledků. Proto jsem si našla tady u nás v okolí trenérku, která se mi věnuje a plánuje mi běžecké tréninky. A je pravda, že jsem se dost zlepšila a to mě hřeje.

Letos už máš za sebou závody na Karlštejně i Klínovci. Jak na oba závody vzpomínáš?
Karlštejn byl můj sen už dlouho. Lákala mě ta krásná, ačkoliv opravdu náročná trasa. Loni jsem se měla zúčastnit, ale vlezla mi do toho nemoc, takže jsem bohužel nemohla běžet. Letos se to podařilo i s počasím a závod byl famózní. Běžela jsem 18 km a trasa byla opravdu náročná, ale za odměnu byly nádherné výhledy a příroda. Klínovec byl o dost lehčí závod, ale bohužel počasí tomu moc nepřálo, i tak se běželo dobře.

Co říkáš na atmosféru závodů Běhej lesy?
Atmosféra byla perfektní, organizace i samotní účastníci byli super. Asi bych nic nevytkla.

Změnila se s novým životním stylem i tvoje psychika nebo pohled na sebe samu?
Každopádně mám větší sebevědomí – v práci, doma i třeba mezi běžci. Když jdu běhat s ostatními, už se za sebe nestydím a prostě si to užívám.

Jak na tvou proměnu reaguje okolí? Rodina, přátelé – a třeba i tvůj syn?
Nejvíc je asi nadšený manžel. Syn už tak moc rád není, protože ho tahám na sportovní aktivity více, než by chtěl, ale to nějak vybalancujeme. Samozřejmě všichni kolem mě koukali jako blázni, když jsem to dokázala a shodila vše, co jsem chtěla. Nevěřili tomu a já jim vytřela zrak – a potom už jen záviděli.

Je něco, co bys chtěla vzkázat lidem, kteří možná stojí na podobném startu, jako jsi byla ty dřív?
První je si to uvědomit v hlavě a potom mohou dělat nějaké kroky. Jakmile se nepřepne myšlení v hlavě, tak to jde těžko. Ale každopádně bych to doporučila všem – ať na nic nečekají a jdou do toho hned. Začátky jsou opravdu těžké, ale výsledky stojí za to a nakopávají do dalších kroků.

Uvidíme se ještě letos v rámci nějakého závodu Běhej lesy?
Bohužel letos už žádný závod Běhej lesy nebude, ale třeba příští rok si přidám další.

A na závěr – máš nějaký běžecký sen nebo cíl?
Chtěla bych zkusit uběhnout maraton. Je mi jedno, za jaký čas nebo jestli to bude na závodě, ale prostě to zvládnout uběhnout. Příští rok mi bude 40 let, tak bych si to chtěla nadělit k narozeninám.