Příběh běžce - Radek Brunner: Dokud můžu, nechci se šetřit. Spartathlon může být euforie i pochod mrtvol

Radku, vzpomeneš si ještě, co tě k běhání původně přivedlo? Bylo to rozhodnutí, nebo spíš náhoda, která časem přerostla ve vášeň?

To vlastně vůbec nevím. Začal jsem v dětství v Sokole. Asi proto, že tam chodil můj kamarád Ondra. A tak jsem chtěl být jako on. Nutno ale říct, že mi šlo jen běhání, jakákoliv technická disciplína atletiky pro mě byla utrpením. Byl jsem na to dost levej.

Věnuješ se ultramaratonům, ale zpočátku to jistě byly i kratší tratě. Jak vypadala tvoje cesta od prvních kilometrů až po extrémy jako třeba Spartathlon?

Začínal jsem na středních tratích a tam se držel dlouho. Vlastně až do dospělosti, kdy jsem už trénoval na Dukla Praha a měl v plánu tam nastoupit i na vojnu. Místo toho jsem ale dostal modrou knížku, protože mám astma a podle doktorů jsem nemohl dělat žádnou vytrvalostní zátěž, abych se asi neudusil. Tak mě to naštvalo, že jsem po tomhle jejich rozhodnutí s běháním a atletikou na nějakou dobu seknul.
Byl běh pro tebe vždycky radostí, nebo sis k němu vztah budoval postupně?

Vlastně to byl od dětství jediný sport, který mě opravdu maximálně bavil. Běhání stále považuji za ten nejkrásnější a nejjednodušší sport, který může provozovat téměř každý. A i když jsem měl pár zdravotních pauz, kdy jsem buď nesportoval vůbec a nebo zkoušel jiné sporty, tak vždy, jak to bylo možné, jsem se zase vrátil k běhání. Spíš mě od něho vždy něco odtáhlo, vždy se zdravotně něco podělalo a bylo po běhání. Ale teď jedu určitě až do smrti!

Je o tobě “známo”, že se léčíš s Bechtěrevovou chorobou. Můžeš prozradit, co to pro tebe znamená v běžném životě – a jak s tím jde skloubit vrcholový běh?

Tahle nemoc je vlastně trvalý zánět v těle, v kloubech, v páteři a tak. Nejlepší je na něj pohyb. A tak to dělám. To ona byla tím, co mě bohužel od běhání odvedlo na poměrně velkou část života, protože se rozjela tak, že jsem nebyl schopný ani normálně fungovat v běžném životě, natož běhat. Teď ale mám už od roku 2008 biologickou léčbu a nemoc se daří držet v rozumných mantinelech. A já můžu běhat. A to je nejvíc. Díky ní si víc vážím toho, že se můžu pohybovat, že můžu každý den vyběhnout.  Protože až se ta nemoc zase rozjede, tak si asi moc nezaběhám. Takže dokud to jde, nechci se úplně šetřit.

Měl jsi někdy období, kdy ses musel zastavit, přehodnotit tempo – fyzicky nebo psychicky? Jak vypadá tvůj vztah k vlastnímu zdraví dnes?

Jo, tohle občas asi potká každého. Já mám ale běhání jako koníček, není to moje živobytí, nemusím se zpovídat žádným sponzorům. Můžu si běhat jak chci, kdy chci a co chci. Nepotřebuju k tomu závody, mě prostě baví jen běžet. Samozřejmě že ruku v ruce s tím, že se mi občas i podařilo zaběhnout někde solidní výsledek, tak šla i trochu ambice se v tréninku trochu víc kousnout a zamakat. A zkoušet, kam až se dokážu vlastní pílí a úsilím posunout. A vztah k vlastnímu zdraví? Je mi 50 let, je to tak trochu zlom života, kdy člověk bilancuje, kolik mu tady ještě zbývá času ale zároveň toho může mít ještě spoustu před sebou. Já si pořád připadám jak kdyby mi bylo dvacet, třicet, ale zároveň díky tomu, co už jsem si v životě prožil, zjišťuju, že začínám mít stále víc věcí na háku a přestávám je řešit. A to mě na tom přelomu života vlastně asi baví nejvíc.

Myslíš, že ti běh pomáhá udržet hlavu i tělo v rovnováze. Co konkrétně ti dává? Je to disciplína, útěk, nebo způsob, jak být sám se sebou?

Běh a především trénink pro mě byl vždy jednou z věcí, díky kterým jsem si udržoval ve svém životě disciplínu a řád. Nikdy jsem neměl v práci žádného šéfa, celý život si tvořím podle sebe. Mám svou firmu, kde jsem se sám naučil udržet v sobě režim a povinnosti. A to jsem si určitě přenesl i do sportu a zase naopak. Nikdy jsem nepotřeboval, aby mě někdo do něčeho tlačil. Buď to chci dělat, baví mě to a věřím tomu a nebo jdu od toho. Neumím dělat věci na 50 %. Pokud bych šel na závod nepřipravený, pak tam raději nepůjdu. Protože nepodám takový výkon, jaký bych chtěl, abych byl sám se sebou spokojený. Jasně, že se toho spoustu nepodařilo. Ale pokud vím, že jsem v přípravě udělal maximum a nic neošidil, pak se nemám za co stydět. Ani za prohru. Protože to neúspěch není. Za nejdůležitější v životě stále považuju to, abych se mohl sám sobě podívat do očí a nestydět se. A to opět jak ve sportu, tak v pracovní rovině a hlavně v té lidské. 

Z běžeckého hlediska jsi zažil extrémy, které většina lidí nikdy neokusí – třeba Spartathlon. Jak se na takový závod člověk připravuje, nejen fyzicky, ale i v hlavě?

Ano, Spartathlon. To je a asi už zůstane závodem mého života. Jsem s ním už asi navždy propojený a jsem za to rád. Našel jsem si k němu vyjímečný vztah, propojil se s běžeckou rodinou okolo tohoto závodu, díky němu si vytvořil spoustu přátel různě po běžeckém světě. A věřím, že svým přístupem jsem přispěl k tomu, že na Spartathlon začalo jezdit stále více Čechů a že se z něj stal trochu fenomén mezi ultráky. 

Příprava na Spartathlon se nemusí o tolik lišit od přípravy na jiné ultra. Je potřeba vzít do úvahy určitá specifika tohoto závodu. Je tam vždy vedro okolo 30 stupňů, střídá se rovina s neustálými drobnými kopečky, kdy to může dost potrápit nepřipravené svaly, hlavně stehna pro seběhy. 

Mentální příprava se asi odlišuje podle toho, s jakým cílem na ten závod člověk jede. Pokud jedeš s cílem dokončit v limitu 36 hodin, pak je to o tom se připravit na to, že budeš v závodě dva dny plné slunce, vedra a zároveň je rozdělí noc, kdy teplota v horách naopak klesá dost nízko, mnohdy až k nule nebo jen lehce nad. Pokud jedeš s cílem bojovat o medaile nebo TOP10, pak je to o tom hlavně zvládnout prvních 100 mil s dobrým tempem, udržet se vpředu a pak zabojovat a kousnout se. Ta poslední třetina, tedy 80 km, může být buď jedna velká euforie a nadšení a nebo taky pochod mrtvol. Já tam už zažil obě varianty a rozhodně preferuju tu první.

Na druhou stranu, běžel jsi rovnou 2x i náš závod na Jizerské, který pro tebe asi není tolik o vzdálenosti, ale o atmosféře a možná zpestření tréninku. Zanechaly v tobě něco tyto zkušenosti s Běhej lesy?

Jiný závod v této sérii jsem nikdy neběžel. Jizerskou jsem běžel poprvé díky tomu, že jsem dostal startovné od jedné spolupracující firmy. A vlastně jsem to i chtěl běžet, protože jsem si pořídil druhé bydlení právě v Jizerkách a zamiloval se do nich. Takže si myslím, že pokud to půjde, budu na startu už pravidelně. A až se jednou odvážím, tak snad zkusím i zimní běžkařskou variantu. I když tam se pěkně zařadím někam na konec a půjdu si jí tak, abych si užil den v horách. To pro mě bude spíš výzva to zvládnout než závodit.

Jak na Jizerskou a loňské vítězství na legendární 50km trati celkově vzpomínáš?

Bylo to super. Běžel se celkem fofr hned od startu a tak jako rok předtím jsem zkusil u Knajpy trhák, ale mladíci drželi. Vlastně tam už jsem asi byl jen s jedním. Ale ten běžel tak stylově pěkně, že jsem to bral tak, že asi nejlíp doběhnu zase druhý, tak jako v roce 2023.  No a před Jizerkou jsem najednou v jednom kopečku zůstal sám a pak už nikoho nepotkal. Jo, to bylo fajn. Mám rád, když si můžu zvolit tempo, co vyhovuje mě a pro ostatní není příjemný. A naopak nemám rád, když tuhle taktiku uplatní někdo na mě (smích).

Když se vrátíme zpět i k jiným běhům, na trase trávíš často i doslova desítky hodin. Přemýšlíš během závodů o životě, nebo je to naopak prostor, kde všechno pustíš?

Při závodě přemýšlím hlavně o závodě. Ale je pravda, že už jsem měl taky pár závodů, včetně některých dost zásadních, kam jsem jel unavený z práce a různých problémů, a při závodě spíš myslel na to, že bych měl v tu chvíli být jinde a dělat jiné věci, než si pobíhat někde na druhé straně světa.

Je tedy právě něco, co ses díky běhání dozvěděl o sobě samém? Něco, co bys bez běhu možná nikdy neobjevil?

Těžká otázka. Někdy jsou ale situace, kdy jsem sám ze sebe překvapený. Kdy udělám třeba i při závodě nějaké šílené rozhodnutí v taktice a ono se to povede. A pak si jen říkám: Kurňa, to bylo bláznovství! A ono to vyšlo! A kdybych byl, jak se říká, posera, tak bych se do toho nikdy neodvážil. Za takové momenty jsem rád. A ty vlastně zažívám jen díky běhání a závodění.

Když to trochu odlehčíme - vzhledem k tvým vysokým tréninkovým dávkám, co dělá Radek Brunner v těch pár chvilkách, když zrovna neběží? Jsou vůbec takové momenty?

Běhám, pracuju, jím a spím. Nadneseně. Ale vlastně je běhání nedílnou součástí mého života a nechci přemýšlet o tom, čím bych naplnil ten čas bez běhání. Teď ho stále naplňuju hlavně prací, která mě pořád, i po těch 30 letech, baví. Jasně, taky mám trochu vlny euforie a zároveň horší časy ale právě díky sportu to vždy překonám. Běhání mi do života přináší volnost, svobodu a čas, kdy jsem jen sám se sebou. A ten poslední roky vyhledávám stále víc. Takže díky za každý den s během!

Inspiroval jsi za svou kariéru pravděpodobně spoustu lidí – vědomě nebo nevědomě. Co bys vzkázal někomu, kdo je na úplném začátku cesty a má pocit, že “na to nemá”?

Já na to taky nemám. To mi řeklo spousta lidí a spousta lidí si to myslí. A já si to mnohdy taky myslel, že na to nemám. Ale když jsem si to zrovna nemyslel, tak se to povedlo. Takže je lepší si věřit. Protože to, čemu člověk věří, to se stane. A pokud máš nějaký cíl, je potřeba za ním jít a věřit mu. Ale věřit mu opravdu, ne si to jen říkat a v duchu tomu nevěřit. Mozek se nedá oblafnout. Vždy, když jsem si stoprocentně věřil a ani na okamžik nepochyboval, tak se stalo to, co jsem chtěl, ale zároveň pro to udělal opravdu maximum, aby se to splnilo. On i ten sen musí být trochu reálný.