Příběh běžce – Daniel Sisr: Devět úseků během Týmovky byl velký zážitek. Sportování mladé generace beru jako prioritu

Dane, začneme zlehka, pamatuješ, jak ses vůbec dostal k běhání? Byl jsi sportovní typ už odmala, nebo přišla ta vášeň až později?

Dalo by se říci, že sportuji odmala. Jsem generace, která měla v dětství daleko více pohybu přirozeně. Strašně mě zajímal fotbal, to byla činnost na prvním místě ještě na střední i vysoké škole. Fotbal jsem hrál až skoro do čtyřicítky a věnoval jsem se i trénování mládeže. Běh byl nejdříve součástí fotbalového tréninku. Postupně mě ale pohltily možnosti dlouhých výběhů v přírodě. Motivací bylo to kouzlo volnosti.

Jaký je tvůj přístup k běhání teď? Je to pro tebe relax, výzva nebo spíš forma mentální hygieny?

Běhání je nyní velkým koníčkem, určitě relax. Běh je i formou mentální hygieny. Běhání se stalo nedílnou součástí mého života.

Dalo by se říct, že v současnosti je pro tebe běhání důležité i co se týče předávání inspirace třeba tvým studentům?

Určitě. Je to jedna z mých snad ne úplně přehnaných ambicí.

Tím se dostáváme k “jádru” celé věci – jak jsi přivedl běhání do školního prostředí? Co bylo prvním impulzem k tomu založit na škole běžecký oddíl?

Celá cesta k dnešní podobě přípravy u nás ve škole začala před osmi roky. Tehdy jsme začali na Střední škole Semily vzdělávat žáky v oboru Požární ochrana. Jde o ne zcela běžný obor, který se vyučuje jen na několika školách v ČR. Na žáky tohoto oboru jsou přirozeně kladeny větší nároky z pohledu fyzické připravenosti. Představa, že se k nám budou hlásit žáci, kteří již mají určitou úroveň fyzické zdatnosti se však nenaplnila. 

Jaké tedy byly další kroky směrem ke zlepšení?

Fyzická zdatnost mladých lidí mě poslední roky začala opravdu zajímat. Vnímám ji jako jednu z priorit vzdělávání. Stejně jako jsem v devadesátých letech, jako absolvent ČVUT, pomáhal rozvíjet IT na škole, dnes se snažím soustředit energii na oblast zdravého životního stylu. Vidím, že mladí tráví spoustu času u technologií, ale pohyb jim často chybí. Začali jsme tedy postupně zavádět pravidelné tréninky a hledat cesty, jak motivovat žáky ke sportu. Výhodou je, že máme obory, kde je pohyb přirozenou součástí výuky, ale zapojují se i žáci z jiných oborů – třeba truhláři.

Objevil se nějaký mentor, který vám s trénováním v začátcích pomohl?

Abychom se posunuli dál, oslovil jsem uznávaného trenéra Josefa Andrleho, který spolupracoval třeba s Adamem Ondrou nebo Annou Fernstädtovou. Absolvovali jsme pod jeho vedením s mými kolegy roční stáž a konzultovali přípravu tréninkových plánů i teoretickou výuku. Zavedli jsme do výuky i základy fyzické přípravy a zdravého životního stylu. Žáci často nastupují bez základních znalostí o fungování těla nebo principech tréninku. Pokud chceme mladé lidi pro sport opravdu nadchnout, musíme jim kromě praxe dát i porozumění.

Jak probíhá trénink a příprava ve školním prostředí – zvlášť když víme, jak nabitý je školní rok?

Naši obrovskou výhodou je podpora ze strany ředitele školy. K financování se snažíme využít projektů, které se pro školy nabízejí. Důležité je najít skupinu kamarádů – kolegů, kteří mají podobné vidění i cíl. Víme, kolik času stráví žáci ve školním prostředí. Kolik času ale průměrný mladý člověk věnuje pohybu? Je to velký nepoměr. Snad se věci začnou posouvat k lepšímu celkově.

Naši žáci mají odpolední aktivity alespoň jednou týdně naplánovány v rozvrhu. Náš běžecký tým se však schází vícekrát. Protože jsou členy žáci, kteří se věnují i jiným sportům, snažím se aktivity korigovat individuálně. Komunikujeme v týmu na sociálních sítích, máme svoji skupinu v programu Strava. Na každý závod, který nás čeká se snažíme připravit podle profilu trati, délky atd.

Jak tvoji svěřenci reagovali, když jsi jim poprvé nabídl účast na běžeckém závodě? A který závod to vlastně byl?

Závody jsou pro členy týmu velkým motivačním prvkem. Týmovka 2023 byl jeden z prvních podniků. Na Vysočinu jsme jeli s jedním týmem a celou akci si skvěle užili. Seriál Běhej lesy jsme již znali, ale týmový závod byl tehdy novinkou. Již dříve jsme uvažovali o účasti v nějakém štafetovém závodě, jako je dnes například Jizerun, ale organizačně jsou přejezdy náročné. Týmový závod na Vysočině s jedním centrem je ideální.

Celý seriál Běhej lesy je pro nás tím nejnavštěvovanějším. Také jsme již běhali i na Slovensku, v seriálu Behaj lesmi ve Velké Fatře. Jinak se tradičně účastníme závodů SkyRace na Ještědu či Klánovického půlmaratonu. Máme radost i z pořádání závodů. Před pár lety vznikla tradice pořádat charitativní běhy. Na jaře jsme uspořádali již 4. ročník a těšíme se na malé jubileum uspořádání ročníku číslo 5.

Váš tým se zúčastnil všech tří proběhlých ročníků Týmovky – jak bys tuhle událost popsal někomu, kdo ji ještě nezažil?

Týmový závod na Vysočině je hlavně o atmosféře. Již při příjezdu na místo kempu na člověka dýchne volnost. Vše je v pohodě, lokalita je skvěle zvolená. Každý tým má dostatek prostoru pro své zázemí. Organizace závodů je na vysoké úrovni. Zajištění je parádní, jak po technické stránce, tak po stránce programu. Velkou výhodou je i možnost stravování přímo v dějišti závodů. A pak to kouzlo běhu v odlehlé krajině Vysočiny, kdy v průběhu závodu se startovní pole již rozptýlí. Některé úseky vyjdou na noc, běh s čelovkou je dalším zážitkem. Velký zážitek, parádní akce!

Letošní Týmovka pro tebe byla opravdu speciální, protože jsi musel kvůli chybějícím členům zasáhnout do závodu víc, než jsi možná čekal. Jak se stalo, že ses nakonec postavil na start neuvěřitelných devíti úseků?

V loňském roce jsme měli na Vysočině dva týmy. I letos jsme zaregistrovali s předstihem dva. Ale bohužel nám štěstěna moc nepřála, protože nás provázela zranění a na poslední chvíli i viróza některých stálých členů týmu.

To je opravdu výjimečný výkon – jak se ti běželo? Objevily se během toho nějaké krize?

Byla to pro mě výzva. Již jsem dříve absolvoval ultra vzdálenosti okolo 70 km s určitým převýšením, ale byl to jednorázový počin. Nevěděl jsem, jak přesně budu doplňovat energii. Vše ale probíhalo velice dobře. Byl to opravdu velký zážitek. Když jeden úsek můžete probíhat v noci, při druhém přeběhu svítá a třetí je už za světla. Nebudu si samozřejmě hrát na supermana, únava po závodě přišla a regenerace probíhala déle, ale vzpomínky jsou jenom pozitivní.

Měl jsi během toho náročného dne vůbec čas na odpočinek, jídlo, podporu týmu?

Mrzelo mě, že se nebudu moci více starat o naše týmy, ale ostatní to opravdu skvěle zvládli, bez jediného zaváhání. Energii jsem doplňoval převážně pomocí sportovních doplňků. Skvělé bylo vyhřívané zázemí závodů. S ostatními členy jsem se viděl hlavně ve startovním a cílovém zázemí.

Co se ti honilo hlavou po doběhu posledního úseku? Byl to spíš pocit euforie, úplného vyčerpání nebo jen další závod z mnoha?

Měl jsem radost. Běžel jsem modrý úsek, který mám asi nejraději. Krásná krajina, označil bych to za euforii z běhu.

Jak tohle tvoje nasazení vnímali studenti? A jak jste si celkově víkend společně užili, pokud se o tom dá mluvit takto?

Určitě jsme si celý víkend velice užili. Ohlasy jsou jenom pozitivní. Někteří vyjadřovali smutek, že je již konec. Ale nevadí, další akce jsou před námi a Týmovka 2026 snad zase nebude bez naší účasti.

Máš za sebou i náročné závody jako Jizerská 50 nebo 42 km v Lednici, takže takové “ultra” výzvy pro tebe nejsou nic zcela nového. Co tě přitahuje právě na takových dlouhých tratích?

Ano, mám rád dlouhý běh. Zážitky při těchto dlouhých vzdálenostech jsou asi nepřenosné. Pocit volnosti, někdy i krize a její překonání. Je tady asi vše. Když pak člověk běží v krásné přírodě, asi neexistuje lepší mentální relaxace.

Vzpomeneš si, kdy jsi běžel první závod Běhej lesy? A čím tě tenhle seriál oslovil?

Ano, můj osobně první závod vůbec v dospělém životě byla Jizerská 50 seriálu Běhej lesy. Říkal jsem si tehdy, že běh v houfu lidí není pro mě, nicméně běhám po kopcích a nemám jediný změřený úsek. Léta ubíhají, a tak jsem si říkal, že to vyzkouším. Měl jsem asi velké štěstí, že jsem zvolil tento závod. Atmosféra mě úplně okouzlila. Od té doby jsem nevynechal ani jednu Jizerku a letos se již na poslední srpnovou sobotu opět těším.

Máš nějakou „srdcovou“ lokalitu v rámci Běhej lesy? Místo, kam se nejraději vracíš?

Všechny závody jsou krásné. Letos poprvé vyzkoušíme Klínovec, ale srdcovým závodem zůstává Jizerská 50.

Co podle tebe mladým běžcům účast v závodech dává – sportovně i lidsky?

Jak jsem již uvedl, je účast na závodech hlavně motivací pro přípravu. Dalším aspektem je samotný závod, mladí závodníci si mohou ověřit svoji výkonnost a porovnat s dalšími. Velmi důležitým prvkem je účast s týmem, společný zážitek a jeho sdílení. Bonusem závodů seriálu Běhej lesy je krásná příroda, atraktivní prostředí a také celková příjemná atmosféra, která se na účastníky přenáší. Věřím, že na to vše budou členové našeho týmu vzpomínat. 

Stalo se někdy, že student poprvé běžel závod a úplně ho to nadchlo? Máš příklad někoho, kdo začal běhat pravidelně a možná jsi mu tak trochu pomohl “změnit život”?

Určitě, letošní absolvent Honza Houška začal s během ve druhém ročníku. Vzpomínám si, že se nemohl zúčastnit s třídou povinného zimního výcvikového kurzu. Nabídl jsem mu tedy náhradu. Mám v okolí školy sedmikilometrový okruh, který běhám se svým psem každý den. Honza souhlasil. Každý den tedy se mnou v únorovém ne právě krásném počasí absolvoval trať. V pátek prohlásil, že 35 km za týden ještě nikdy nenaběhal a že ho to docela baví. Začal běhat v našem týmu, ale i sám. Stal se pravidelným účastníkem závodů. Vyhrál i závody Běhej lesy ve své kategorii např. Lednice 2024. Běh ho baví a doufám, že je to na celý život.

(Pozn. redakce: Také Honza Houška se s námi již podělil o svůj příběh. Přečíst si ho můžeš zde.)

Přivést mladší generaci ke sportu v této době není jednoduché a v posledních letech je tato otázka hojně probíraným tématem. Co bys poradil jiným učitelům nebo rodičům, kteří váhají, jak ke sportu mladé přivést?

Beru sportování mladé generace jako prioritu, kterou nesmíme podceňovat. Určitě je velmi důležitá rodina. Někteří rodiče berou výuku tělesné přípravy jako jakýsi přílepek ke vzdělání. Na třídních schůzkách se ptají, jak je na tom potomek v matematice atd, ale měli by se i ptát, jak probíhá tělesná příprava, co mohou v této oblasti s dítětem pravidelně dělat. Vždyť to je pro další život velmi důležité. 

Setkal jsem se ale i s případy, kdy rodiče na své děti příliš tlačí a přenášejí na potomky své ambice. Sport by měl být především radost. Děti by si měly vyzkoušet různé sporty. V rodině jde také o společné sdílení času. V pozdějším věku hraje sport i roli možností sociálních kontaktů, schopnost komunikace, které v té základní podobě, bez pomoci sociálních sítí, chybí. 

Škola je místem, kde mladý člověk tráví obrovské množství času, a právě tady by měl být pohyb přirozenou součástí výchovy. Mrzí mě, že zdravý životní styl a fyzická zdatnost nemají ve školním systému takovou váhu, jakou by si zasloužily. Generace dnešních padesátníků měla ještě v mládí přirozený pohyb – co ale dnešní středoškoláci, kteří vyrůstají s mobilem v ruce? Věřím, že se to může změnit. Potřebujeme víc osvěty a větší zapojení nejen rodičů, ale i lidí, kteří mají možnost ovlivnit vzdělávací systém. Je nejvyšší čas.

A na závěr, co plánuješ, ať už ty sám, nebo s týmem pro následující měsíce či další sezonu? Je tam pro vás nějaký další “běžecký sen” kromě Týmovky?

Na léto plánuji již třetí účast v seriálu Běhaj lesmi – Velká Fatra. Po tomto závodě se chystáme na naši premiéru v Běhej lesy na Klínovci. Už se moc těším. Určitě nevynecháme na konci srpna Běhej lesy Jizerská. A mezi to bych velmi rád vsunul nějaký osobní ultra přeběh. Můj takový běžecký sen je účast v nějakém ultra v Alpách. Věk člověk nezastaví, a tak snad příští rok. Příští školní rok snad začne v Železné Rudě. Uvidím, zda dáme Lednici. Týmovku 2026 si do našeho kalendáře ale dáme určitě.