Příběh běžce - Radek Langr: K padesátým narozeninám jsem si zaběhl Jizerskou 50. Dostat se do Srubu mistrů je jedním z letošních cílů

Radku, pamatuješ si na svůj první závod v rámci Běhej lesy? Jak se to tehdy seběhlo, že jsi startoval?
Bylo to v Brdech roku 2017. Od sedmé třídy jsem na žádném závodě nestartoval. Sem mě nalákala manželka a jsem za to dnes rád. Jeli jsme na start. Pršelo. Mysleli jsme, že se snad ani nepoběží. Jak ale zazněl startovní výstřel pršet přestalo a tím to pro mě vše začalo.

Pozorným divákům nemohl uniknout běžec s cedulí ve videu z letošního závodu v Brdech, s nápisem “1000 kilometrů na Běhej lesy” – co pro tebe tenhle milník znamená?
Radost. Radost, že jsem doběhl až sem. Na tisící kilometr a ještě o kousek dál.

Co tě motivuje se přihlásit na další a další závody?
Nikdy jsem nebyl v žádném sportovním oddílu. Běhal jsem si jen tak. Takže teď si užívám tu závodní atmosféru a chci každý závod zaběhnout líp než ten loňský.

Dalo by se říct, že už si nedokážeš představit svůj rok bez našich závodů?

Je to tak. Je to pro mě hlavně vědomí, že ještě můžu, že na to mám.

Pokud dobře počítám, na Jizerské jsi už čtyřikrát absolvoval extra dlouhou trasu, po stopách legendárního běžkařského závodu – jaký to je zážitek?
Než mi bylo padesát let, už jsem pět let běhal na Běhej lesy delší tratě, tedy zhruba půlmaratony. No, a když mi odbilo těch "pade", byl čas tu padesátku i uběhnout. Samotný závod je opravdu zážitek. Krásné Jizerky, až na sníh je tu vše, co počasí umí nabídnout, krize na trase, bolest, úžas, že i po 42 kilometrech běžím. A v cíli potom slzy radosti, že jsem to dokázal.

Jsi celkově “specialistou” na naše dlouhé trasy, snad nikdy sis nedal menší zátěž v podobě krátké. Co tě na takových náročných výzvách nejvíce láká?
Krátká je moc krátká, zatím (smích). Když je dobrý týden, chodím běhat třikrát týdně a z toho je ta nejkratší trasa přibližně 12 kilometrů dlouhá, ostatní jsou delší. Chci si ten běh prostě užít.

Co říkáš na běhání v přírodě, okolo možná těch nejkrásnějších lokalit v naší zemi? Máš třeba srovnání s nějakými městskými závody?
To je to, co mě na Běhej lesy láká. Ta pestrost krásných míst. Závody ve městě mě vůbec nelákají. I doma, když si jdu zaběhat, mířím do lesa. Nerad běhám například podél silnic. Ruší mě hluk aut. Běh v lese je nejkrásnější.

Jak vnímáš komunitu Běhej lesy? Cítíš se být už pevnou součástí „lesní smečky“?
Jsme jedné krve! Jiné závody, než Běhej lesy, už neběhám. Už jen tím, že nechci závodit každý druhý víkend.

Máš nějaký silný zážitek z našeho závodu, který ti utkvěl v paměti?
Doběh první Jizerské padesátky, ten byl pro mě silný. Meta, kterou jsem překonal.

Kterou lokalitu sis za ty roky nejvíc oblíbil?

Nemám nejoblíbenější, neboť každá je něčím krásná a mně je na těch místech dobře. Navíc každou lokalitu mám spojenou i s mimozávodní vzpomínkou.

A když to otočíme, kterou zas tolik nemusíš, protože ti třeba dá pořádně zabrat a podobně?
Nemusím občas některé úseky na tratích závodů. A to obzvlášť ty, kde se nedá běžet a jsou zbytečně dlouhé. Tím myslím strmá a dlouhá stoupání, nebo hodně prudké seběhy. Chci pořád jen běžet, z kopce, do kopce, ale běžet.

Po letošních Brdech máš na svém kontě už 45 závodů. Můžeme tedy letos od tebe čekat útok na Srub mistrů a odznak “Dřevěného divočáka”?
Ano je to jeden z letošních cílů, tak musím doufat, že zdraví vydrží.

Co by pro tebe případně zajímalo být ve výčtu těch úplně nejvěrnějších?
Běhám pro radost. Jak píše Míla Nevrlý v Karpatských hrách: „Lesní běh ti zase postaví duši na nohy. A tělo? Na zlaté nožičky.“ Odznaky, milníky jsou fajn, ale důležité je zdraví a tedy to, že můžu běhat.

A nakonec – kolik dalších tisícovek s námi ještě plánuješ přidat?
Tak samozřejmě co nejvíc, ale možná už na Klínovci budu mít na mušce další metu, a tou je 100 hodin na trasách Běhej lesy!