Příběh běžce - Jitka Dvořáčková: S běháním jsem začala během covidu. Teď jsem mnohdy inspirací pro kamarády

Jitko, vzpomeneš si, co tě přimělo poprvé obout běžecké boty? Co tě tehdy táhlo k běhu?

Přiměla mě k tomu strašná nuda během covidu, kdy jsem musela být převážně doma. Pracovní režim fungoval jen na 80 %, protože materiál pro naši firmu nemohl přes hranice, a tak jsme nemohli tolik vyrábět všechno déle trvalo. Také v tom hrál roli stres, a to hodně stresu. Byla to velmi divoká doba, člověk byl doma s dětmi a nevěděl, co bude.

Jaké bylo začínat s běháním zrovna v tomto období?

Velmi krušné a velmi bolestivé. Samozřejmě jsem ignorovala všechny rady a dělala klasické začátečnické chyby. V té chvíli je tak trochu důležité narazit a zamyslet se nad tím, jestli ostatní nemají náhodou pravdu.

A přišel tedy nějaký “náraz” i v tvém případě? Můžeš popsat nějaký konkrétní moment, kdy sis sáhla na dno, ale nakonec tě to ještě víc posílilo?

Ano, když jsem spadla ve Stromovce pod viaduktem (smích). V tu chvíli jsem si řekla, že to takhle dál nejde a musím dát tréninkům nějaký řád. Taky mě hodně motivovaly různé běžecké skupiny na Facebooku, kam ostatní dávali své příběhy. Pomohlo mi to stanovit si nějaký cíl. 

Kdy jsi poprvé zaznamenala náš seriál?

Bylo to v roce 2021, kdy jsem zahlédla upoutávku na Karlštejn. Protože jsem velmi impulzivní, bez váhání jsem se přihlásila. Přečetla jsem si propozice a říkala si, že to bude hračka Jak jsem se mýlila!

Jaký byl tvůj první závod v realitě?

Bylo to nakonec docela dost krušné a velmi náročné, ale strašně mě pohltila ta atmosféra. Moc se mi líbilo, že jsem se dostala do lomu Velká Amerika, kde jsme se mohli i trochu vykoupat nebo se vyfotit. Ostatní závodníci k sobě byli milí, pomáhali si a nekřičeli na sebe. Všechno bylo prostě skvělé.

Co tě na Běhej lesy chytilo natolik, že ses rozhodla pokračovat?

Byly to právě ty důvody, které jsem zmínila. Na Karlštejně se mi také líbila parádní organizace celého závodu. V tu chvíli jsem si řikala, že příští rok určitě přijedu zase.

Tvůj progres je obdivuhodný – co bylo v tvých očích tím zlomem, kdy ses posunula od „pokusů“ ke skutečné disciplíně a plánování tréninků?

Zřejmě to bylo přesně v té době, kdy jsem běžela první závod na Karlštejně. Říkala jsem si, že bude prostě nutné tomu dát nějaký řád, aby se člověk mohl nějak posunout a aby náhodou nezkolaboval někde na trati.

Máš za sebou jak krátké, tak dlouhé i extra dlouhé tratě. Které ti přirostly k srdci nejvíc a proč?

Nejspíš to byly právě ty nejdelší. Na nich můžu neustále posouvat své hranice, navíc jsem introvert, a při delších bězích mám čas přemýšlet. To mě pak napadají různé blbosti, které se čím dál tím více potvrzují a moc nevím, jestli to je dobře (smích).

Co pro tebe znamená být Osmerák a Sedmerák ve dvou posledních sezonách? Je to pro tebe jen symbol, nebo i malé osobní vítězství?

Je to velké osobní vítězství, protože celá série je velmi náročná, obzvlášť když běháte dlouhé a extra dlouhé tratě. Co si budeme povídat, kdo tu celou sérii uběhne, může si pogratulovat. Je to náročné pro všechny - kopce, proměnlivé počasí, od deště po třicetistupňovou výheň. Kdo to všechno přežije a uběhne, klobouk dolů.

Za týden naběháš velké porce, klidně i 100 km, to není jen tak – jak vypadá tvůj běžný týden a co tě žene ven, i když se třeba nechce?

Žene mě to, že chci přežít Otrokovickou stovku, ultramaraton, který má 104 km a převýšení přes 4000 metrů. Bude to má první stovka. Zrovna včera jsem ale měla poslední delší běh a už to budu zkracovat, aby si nohy odpočinuly.

Díky STRAVĚ jsi možná tak trochu inspirací pro své okolí – dostáváš někdy zprávy od ostatních běžců, že jsi pro ně vzorem?

Ano, když se bavíme s kamarády, jsem pro ně mnohdy inspirací. Na jednu stranu se z toho těším, ale na druhou i děsím, protože je to velká zodpovědnost. Člověk nechce zklamat ostatní, ale hlavně sám sebe. Na druhou stranu, sdílím na Facebooku i nepodařené dny, abych ukázala, že všechno není růžové.

Dalo by se říct, že se snažíš ukazovat i tu, řekněme, méně vydařenou stránku svého běhání?

Přesně tak. Ne vždy se povede to, co máte naplánované a to k běhu prostě patří. Všichni vidí úsměvy, medaile, vítězství, ale už mnohdy nevidí, že běžec měl třeba kolaps nebo se mu někdy něco nechtělo. Zkrátka kteroukoliv věc, která se v tréninku běžně děje, ale tolik se neukazuje.

Jak vnímáš komunitu kolem Běhej lesy? Je něco, co jinde nezažiješ?

Hlavně to, že je to v přírodě. Potom také jednoznačně komunita, která mi tady přijde více semknutá. Na trasách to je mnohdy boj o přežití a všichni si musíme více pomáhat. Na jiných, třeba vyloženě městských závodech, stačí jen závodníka odvléct kousek mimo trať a hned je u něj pomoc, kdežto v lesích to prostě nejde. Viděla jsem už několik pádů, třeba na Karlštejně a vždy se hned seběhli ostatní běžci a snažili se být nápomocní.

Máš nějaký náš závod, který pro tebe má speciální místo? A proč právě ten?

Kolem Karlštejna je to nádherné a mám to tam asi nejraději. Minulý rok jsem si také vyzkoušela Jizerskou 50 a to je velmi pěkná trať. Tam jsem měla pocit, jako bych neustále běžela směrem dolů a vůbec nevnímala stoupání.

Prozradíš našim čtenářům své plány na tuto sezonu? Na které závody BL se chystáš?
Jsem zaregistrovaná na všechny. Poběžím obě extra dlouhé tratě, jak v Lednici, tak na Jizerské. Na zbytku zastávek poběžím dlouhé. Podařilo se mi také sestavit tým na Týmovku, na kterou se velmi těším.

S jakými ambicemi na Týmovku vyrazíte?

Jedeme tam jako parta a chceme si to užít. Rozhodně nemíříme na bednu, chceme se hlavně pobavit, něco ugrilovat a společně se pobavit. Člověk se více uvolní, neběží tam osamoceně a zažije ten správný týmový duch. 

Co bys vzkázala běžcům, kteří právě začínají a možná mají pocit, že je čeká dlouhá cesta?

Bude to dlouhá cesta, ale cesta krásná a bude to stát za to. Je jedno, jestli člověk běží kilometr za tři minuty nebo za devět. Je to běh, je to krásné a člověk si to musí užít. A potom, když se jde na závody a člověk v cíli dostane medaili, to se občas i rozbrečí. Ukáže se totiž snaha a vůle něco dokázat.